Necelý rok po mimořádně vydařené desce Kdyby smrtka měla mladý přichází písničkář a v mých očích především básník Jiří Dědeček s dalším albem. Nese název Musíme vidět dál a na rozdíl od „Smrtky" není autorské.
Je totiž složené z deseti písní francouzského šansoniéra Jacqua Brela, které Jiří Dědeček přeložil a nazpíval. Francouzštinou nevládnu, a tak musím důvěřovat slovům překladatele, že se snažil co nejvíce držet originálu. Ostatně, není podstatné, kdo má jakou zásluhu. Důležitější je výsledná podoba. A ta je hodně silná.
Brelovy básně a Dědečkovy překlady zdobí lehkost, samozřejmost, srozumitelnost, s níž dokáží vyjádřit hluboké pravdy. Žádné složité úvahy, abstraktní rozjímání, jen příběh, postřeh, slovní obrat. Trefný detail nese poselství, často dost hluboké. Bez klišé a frází. „Víno v neděli pije se po kapkách". Krásná charakteristika starých lidí. A když jeden z nich zemře, tak „ten zbylý zaživa sestoupí do pekel".
V Brelových přemýšlivějších verších převažuje spíše melancholie, smutek, stesk, v Dědečkově autorské poezii zase černější humor, ironie. Proto si určitě vychutnal překlady básní Měšťáci či Králův blázen, kde právě smysl pro pointu mohl uplatnit. A také svůj pěvecký cit pro rozpustilé, šantánové písně. Zvládá i pomalejší, procítěnější, i když, co si budeme namlouvat, výrazovým rejstříkem se třeba takové Haně Hegerové nevyrovná. Ale to určitě ani nechtěl, u obou umělců je důležitější poselství.
Na CD se Dědeček doprovodil na kytaru. Nezůstalo však jen u tohoto nástroje, písničkář potvrdil, že na svých deskách dává stále větší prostor spřízněným muzikantům. Zde konkrétně akordeonistovi Jaroslavu Krasničanovi, kytaristovi Jaroslavu Novákovi nebo klavíristovi Tomáši Pavlánovi. A Pohanskou modlitbu velice čistě a přesně zazpívá dcera Viktorie.
Na závěr desky zařadil Dědeček čtyři Brelovy písně v originále a jiných hudebních aranžích. Znějí skvěle a hlavně dávají vyniknout kráse francouzštiny.
