Moravu dělá kdekdo, tam se už nechytneme, řekla si Cunami, když přehlížela zplundrovanou moravskou hudební krajinu, a vyrazila na západ. Lomikar i Kozina již jsou tuzí, tady tudíž nebezpečí nehrozí. Chodské písně zcela nehlídány se potulují po kraji, pochytáme je a svážeme, oblékneme je do přestrojení za rockerky a prodáme je. Jak řekli, tak učinili. Chudinky písničky ze samého úleku při nahánění vypustily duši, a tak Cunami do převlékárny a maskérny (studia) dovezla jen chcíplé mrtvolky. Co s tím, dumali únosci. A hele, dudy ještě pevně svírají v ručkách, text v nářečí taky zůstal… Tak tu duši nahradíme baskytarami a srdce elektronickými kvákadly (Bul bych já to chlap) a bouchadly a mrtvolky budou vypadat zas jak živé. I napumpovali pod obleček textů a výslovnosti moderní viagru elektroniky, rozpumpovali kardiostimulátor bicích a texty přečetl svým strojově chladným hlasem ten pán a ta paní, co skládají hlášení o odjezdech vlaků na nádraží (zejména Hadamouc hospoda nebo Alou jsou takhle plné života), a hle – písničky se postavily, ztuhly a začaly (vesele, jak jinak) poskakovat a tančit.
A tak se narodili Ken a Barbie lidové muziky z Chodska. A kdyby jen Ken a Barbie, to by se ještě jako milá výjimka sneslo. Jenže k nim přibylo dalších 14 klonů nachlup stejných (konec písně č. 5 a začátek 6). Cunami nadšeně sledovala, jak se jim farma rozrůstá, a řekla si: teď už je nikdo nepozná, a snad už ani nežije nikdo, kdo je pamatuje, vyrazíme na turné. Aby to nevypadalo, že jede Klapzubova jedenáctka, jednotlivým klonům se domalovaly různé detaily. Ještě že tu máme v menu nabídku prefabrikátů: Zrychlovaný opakovaný zpěv, vyjadřující stále rychlejší točení se dokola v tanci (Já mám milou, hezkou milou), svahilské mumlání v Každá kačenka má, intonace taky nemusí být úplně košér, těm chasníkům to taky vždycky nevyšlo, že jo (Rozkázal pan lychtář, Alou, páni muzikanti). Pak Cunami vzala písničky a slisovala je do jedniček a nul a – Alou! Stříbrné kotoučky se jaly roznášet věhlas chodské písničky po celém (českém) světě.
A písničky se vůbec necítily osamělé. Nejraději se kamarádily s Kenem a Barbie od Koňaboje, od Docuku, od Orchestru, od Hradišťanu nebo Čechomoru. Vidíte, ač z národů jsme různých, studiové lobotomii podrobeny, vypadáme všechny stejně, radovaly se. Jojo, odpovídaly jim jejich stejně duté kamarádky, nemůžete být špatné, když vás dělali „členové kapely, kteří mají za sebou dlouholetou hudební praxi, někteří studovali (nebo studují) odbornou střední či vysokou hudební školu a většina z nich aktivně účinkuje v různých folklorních souborech" (no potěš, slyšeli vás sbormistři? – pozn. MK). A chodští Ken a Barbie vysvětlují svým moravským protějškům, že „důvodem našeho vzniku byla snaha o zpřístupnění chodské lidové písně širšímu publiku" (citace v uvozovkách jsou z oblečku Kena a Barbie).
A v tom folklórním hlaholu ani nezaslechli vrzání odklápějícího se víka z rakve a skřípot dveří od hrobky. To Lomikar a Kozina nemohou spát, vstávají z hrobů, ještě se trochu motají, jak se v tom hrobě otáčeli rychlejc než CD v přehrávači, podávají si ruce a říkají: Huš, do smerti dobrý, muséme deržet pohremádě, tahle velna be nás mehla smést! Včíl déme probudit moravákuov!
Konečně.
Na žádost Pavla Moryska, aby nebyla kapela Zrcadla spojována s Chodskou vlnou, bylo slovo ExZrcadla nahrazeno slovem Cunami. Za původní asociaci se autor omlouvá.
Chodská vlna: Alou, vlastním nákladem 2004
Dyž já přídu demů, Na Dílých u Honzů, Pojeď chlapče, pojeď demů, Dyž jsem šel okolo fary, Bul bych já to chlap, Poslechněte nyní, Já mám milou, hezkou milou, Honzíček trávu seče, Hadamouc hospoda, Každá Kačenka má, Zedník, zedník, zedník, Rozkázal pan lychtář, Alou, páni muzikanti, Vosy,vosy, na tom našom, V tom tranovským zámku.
