„Dobře, zahrajeme ještě jednu, ale pak už rozsviťte," prosil Luboš Malina s naoko zoufalým výrazem pořadatele v závěru koncertu. Vystihl tak nadšení diváků, kteří Druhou trávu odmítali pustit z pódia.
Rok 2004 byl ve znamení dvojího návratu Roberta Křesťana – návratu ze sólové dráhy ke značce Druhá tráva a ze světa elektrických kytar k melodické country. Změnami prošla i Druhá tráva samotná: odešli kytarista Martin Ledvina a basista Jiří Meisner, nahradili je Emil Formánek a Petr Surý; jenom banjo Luboše Maliny a dobro Luboše Novotného představují opěrné sloupy skupiny už od jejího vzniku.
V tomhle složení se Druhá tráva představila 27. ledna v Kulturním centru Zahrada. Robert Křesťan diváky provedl Starodávným světem i Pohlednicí, dvěma legendárními alby Druhé trávy, a několika písněmi se dokonce vrátil až do osmdesátých let k éře Poutníků. Nejvíc prostoru ovšem dostaly balady z Křesťanova posledního autorského alba 1775 básní Emily Dickensonové a skočné písně z letošního počinu Druhé trávy Good Morning, Friend. Zazněly i instrumentálky Luboše Maliny, který letos natočil už třetí sólovou desku Afterparty – a ačkoli Malinovy skladby rozhodně nemají hitové ambice, diváci je hned přijali za své.
Druhá tráva hrála někdy bluegrass (píseň Sitting On The Top Of The World), někdy šanson (1775 básní Emily Dickensonové) a občas se odpíchla k živočišnému rocku (Kdo to obchází můj dům) – pro většinu písní ale vytvořila vlastní, osobitý styl, kde se nenásilně mísí všechny zmíněné žánry. To všechno v téměř konzervativní nástrojové sestavě, ke které se jenom občas přidal Robert Křesťan hrou na mandolínu. Prsty tančily po hmatnících s odzbrojující rychlostí, přitom lehce a uvolněně, a nástroje se slily v jeden pulsující organismus, kterému skládá poklony i Charlie McCoy, byvší harmonikář Johnyho Cashe nebo Boba Dylana.
Působivost nástrojového provedení umocňuje zpěv Roberta Křesťana. Před časem jsem o něm napsal, že vykřikuje svoje verše, jako když se láme skála. Křesťanův hlas je pevný a přesný, divadlení, ale nepatetický, dokáže překřičet nájezd elektrických kytar, ale umí i zněžnět v některých komornějších písních.
Když už jsem zmínil McCoyovo uznání Druhé trávě jako celku, musím dodat, že její „tažní koně" – Křesťan, Malina a Novotný – jsou několikanásobnými držiteli samostatných ocenění z amerických bluegrassových festivalů. Není tedy troufalost ani zbožné přání napsat, že v KC Zahrada zažili diváci (mezi nimi i dva vítězní čtenáři iFOLKU) koncert kapely světové úrovně. „Dobře, zahrajeme ještě jednu, ale pak už rozsviťte," pravděpodobně říká Malina i z pódií ve Spojených státech.
