Kniha s názvem Legendy folku a country a s odvážným podtitulem Jediný téměř úplný příběh folku, trampské a country písně u nás navazuje na stejnojmenný seriál režiséra Jiřího Vondráka, který Česká televize vysílala v roce 2000. Objemná publikace (544 stran) se filmové předlohy drží velmi věrně, což je jejím kladem i záporem zároveň. V době vysílání seriálu jsem patřil spíše k jeho příznivcům, kniha však podle mne měla vypadat trochu jinak.
S výjimkou poslední kapitoly seriálu (kterou Vondrák písemně nezpracoval) zachovávají knižní Legendy chronologicko-tematické členění. Vedle vývojových kapitol o jednotlivých popisovaných podžánrech zde tedy najdeme kapitolu o folku a folklóru, o písničkářích-emigrantech, o folku a poezii nebo o klubech a festivalech. Tento koncept považuji za šťastný. Čtenář může sledovat hlavní "historické" linie a přitom se mu dostane i zajímavých odboček k fenoménům, které naši folkovou scénu poznamenávaly během celého jejího vývoje. Potřebná je i samostatná kapitola o folku v roce 1989, neboť právě v tomto přelomovém období vstoupila řada písničkářů do obecného "národního" povědomí (Ivo Jahelka, Jiří Dědeček, po letech Karel Kryl, Jaroslav Hutka). Závěrečná kapitola Rarity ve f&c měla v televizním zpracování smysl o něco větší než na papíře – alespoň já jsem se tehdy při některých záběrech (včetně Leony Machálkové v televizních Zpívánkách) bavil. V tištěné formě se z tématu stal sice zajímavý, nicméně zbytný a nutně velmi výběrový přehled zajímavostí.
Při prvním zběžném prolistování čtenáře mile překvapí pestrost knihy: množství fotografií, obaly desek, dobové plakáty, úryvky z textů, graficky oddělené citáty a vlastní "příběh". Jenže při listování druhém a dalších narazíme na spoustu otazníků i vykřičníků. Že je někde vyfotografovaná osobnost uvedena celým jménem (Petr Novotný na str. 60, Naďa Urbánková na str. 61) a jinde – ve většině případů – zkráceně (K. Plíhal na str. 265, B. Gambetta na str. 383 atd.), je detail. Horší je, když se z Jiřího Veissera stane J. Weisser (str. 444). Poněkud neobvyklé je také časté nahrazení křestního jména přezdívkou (Jupp Konečný namísto Michal Jupp Konečný, podobně i Silence Přibylová apod.).
Uvedené písňové texty korespondují s úryvky, které zazněly v seriálu. Řešení to není špatné, pakliže těmto fragmentům přičítáme pouze ilustrační hodnotu. Nicméně i zde najdeme řadu nepřesností a chyb. Drobné překlepy typu "Antoním Hájek" (str. 296) nikdy úplně neuhlídáte (určitě nějaký najdete i v tomto článku), ale hudbu Wabash Cannon Ball rozhodně nesložila skupina Newyjou (str. 398), Ryvolova Tereza se správně jmenuje Osamělý město (str. 322), u překladů zahraničních textů by bylo žádoucí uvádět i českého autora (Pravda a lež, str. 400, zvlášť když o 11 stránek dál čteme jiný úryvek z téže písně s uvedením překladatele Milana Dvořáka).
Zatímco výše uvedené drobnosti souvisejí spíše s redakční péči o knihu a v případném dalším vydání mohou být jednoduše ošetřeny, největším problémem je podle mne stavba hlavního textu. Jde o vyprávění historie dotyčných žánrů a o současně líčení průběhu natáčení seriálu. Například (str. 181): "Teď, v létě roku 2000, seděla Jarmila Šuláková v šatně za jevištěm a povídala o začátcích své spolupráce s tvrdě folk-rockovým Fleretem tak samozřejmě, jako by ani nemluvila na kameru." Tímto postupem se vytrácí encyklopedická role knihy a z díla se stává dokument z natáčení. Nešlo seriál a knihu alespoň v tomto oddělit? Avšak nakonec bych se s tímto postupem asi byl ochotný smířit. Co mi však velmi vadí, jsou přepisy citací a rozhovorů. Každý novinář zná pojem autorizace. Že se někdy nepoužívá u deníků, je dáno termínem uzávěrky. Nicméně například u měsíčníků se autorizace rozhovoru považuje za slušnost, ne-li za povinnost. Zatímco v mluvené řeči používáme slovní vatu (zbytečná zájmena, častější používání spojky "a" apod.) a struktura věty je jeden anakolut (špatná větná vazba) za druhým, v psaném projevu by se tyto nešvary měly odbourat. Samozřejmě lze současně zachovat specifičnost projevu (pro lepší autentičnost můžeme například ponechat nespisovné koncovky), avšak nemělo by to dojít tak daleko, že doslovným ocitováním zpovídaného ztrapníme. Příkladem je kostrbatý výrok Františka Linhárka na str. 219: "Nás ovlivnilo tenkrát, jak jsme dostali nahrávky Trischky, tak se nám to strašně líbilo." Nebo věta Kapitána Kida na str. 296: "A dopadlo to tak, že Krisťák přijel a Portu vyhrál a Miki, když jsem ho zval, tak mi řekl, že na nějaký takový provinciální festivaly, takový malý, to oni nejedou." Pozoruhodné je také střídání důsledně popisného stylu s autorovými osobními soudy. Zaujalo mě například na str. 208: "S Romanem Horkým, sebejistým a sebestředným kapelníkem skupiny, jsme točili před jevištěm slavného amfiteátru na plzeňském Lochotíně. Měl ruce v kapsách a mluvil spatra, jako člověk, který pro záchranu světového showbusinessu už udělal vše a ještě něco navíc." Neztrácí kniha takovými příliš osobními soudy na síle?
Pokud jste dočetli až sem, máte možná pocit, že se mi kniha nelíbí. Není tomu tak. Jsem Jiřímu Vondrákovi a nakladatelství Jota vděčný za to, že vznikla. Už pro tu spoustu dobových fotografií, pro zajímavé citáty i pro připomenutí některých pozapomenutých jmen stojí za to mít ji doma. A to jsem nezmínil takové lahůdky, jako je dopis Karla Kryla s původním (později hodně pozměněným) textem písně Jeřabiny. Kniha podobného rozsahu, takto úplná, u nás zatím nevyšla, a proto jsem se na ni těšil a stále se těším i z ní. Jenže právě proto mě mrzí, že má především po formálně stránce tolik šmouh. Vím, že vyšla o několik měsíců později, než se plánovalo. Přesto si myslím, že s ní autor a vydavatel měli ještě třeba rok počkat. Mohli opravit zmíněné nepřesnosti, mohli obeslat interviewované osobnosti s žádostí o autorizaci, mohli zpracovat jmenný rejstřík, který knize citelně chybí. Vítanou přílohou by byl přehled vydaných desek nebo přehled oceněných na Portě.
Práce, kterou Jiří Vondrák odvedl na seriálu a nyní na knize, si opravdu vážím. Doufám tedy, že mé připomínky vezme jako podněty k případnému dalšímu vydání či k další práci. (Mimochodem o některých výše uvedených postřezích jsem se s ním bavil osobně a dozvěděl jsem se například, že s rejstříkem se do dalšího vydání počítá.)
Jiří Vondrák: Legendy folku a country. Jota Brno 2004. 544 stran, první vydání, cena neuvedena.
