Žádné evidentní globální trendy podle mě z letošního žebříčku desek s jistotou vysledovat nelze, snad jen jedno potěšující pozorování: zdá se, že nároky posluchačů na kvalitu a do určité míry i originalitu produkce s časem stoupají a že jsou si toho muzikanti v mnoha případech vědomi (vědí, že i lepší průměr má šedou barvu a že průměrností, natožpak nevýrazností, dost dobře vynikat nelze).
Hned na začátek chci uvést ještě jednu důležitou informaci: Na koncerty a festivaly se nedostanu, takže většinu alb posuzuji bez zahrnutí "souvisejících informací". Snažím se být v rámci svého subjektivního pohledu maximálně objektivní a "poslouchat ušima druhých" – je mi jasné, že se každému líbí něco jiného a že se předsudkům mnohdy těžko brání (pro mě jsou například důležité texty).
I letos jsem si k jednotlivým albům napsal několik poznámek – spíš než o přesnou charakteristiku mi v nich šlo o zachycení pocitů, na základě kterých bych v budoucnu mohl případně lépe hodnotit vývoj jednotlivých interpretů:
Ahmed má hlad: Magadan (6)
Šraml-Balkán-všehochuť; asi bych tuhle kapelu nedokázal odlišit od jiných žánrově podobných; pěvecké (i muzikantské) nasazení srší energií, uvítal bych ale častější zvolnění a zjednodušení (například méněhlasý zpěv).
Alibaba: Brána se otevírá (6)
Nepříliš tvrdě hrající countryfolk(rock)ová kapela; na svůj žánr jsou aranže chvílemi i invenční (až na "brněnský folkrockový zvuk"), muzika nabízí standardní kvalitu a zapamatovatelné melodie; občasné nedostatky ve zpěvu do značné míry vyvažuje přesvědčivost.
Alternativa: Vše plyne (6)
Nenáročný folk, který se dobře poslouchá (obohacený například banjem), šroubované a nikterak převratné texty, nepříliš výrazný projev (i když sólový zpěvák má příjemný projev a ostrovní zvuk je docela autentický) – prostě průměr.
Dagmar Andrtová: Moji milí (7)
Velmi originální kytarová hra Andrtové (doplněná v některých písních také skvělými vyhrávkami Radima Hladíka), nervní zpěv, široký rozptyl textů (od lidově znějících až po poezii).
Babylon: Prázdná země (3)
Folk s lehce historickým zvukem; projev je bohužel amatérský, rozladěný a naivní; kapelu hraní nicméně asi baví, takže je šance, že na sobě zapracuje.
Dušan Baur: A ticho mluví (5)
Písničkář s repertoárem zajímavým tématy i zpracováním; zpěv bohužel zní příliš strojeně a nepřirozeně a veršové přesahy, které ze začátku působí jako zajímavé oživení, znesnadňují orientaci v textech; škoda i dalších, byť drobných formálních nedostatků.
Bezefšeho: Libo-li (9)
Výborně sezpívaná vokální kapela s hudebním doprovodem; tahle muzika má šťávu a vyzařuje energii.
Honza Bican a Křupani: 15 písní pro cowboye a farmáře (7)
Honza Bican pokračuje v tom, co nabídl na svém prvním albu: zejména přetextované (a často notoricky známé) americké tradicionály (Wabash Cannonball, Old Joe Clark) v úpravách pro různé styly banja a doprovodnou kapelu – tentokrát je celkový zvuk blíž bluegrassu; Bican sice rozhodně nepatří mezi excelentní zpěváky, z jeho projevu ale vyzařuje nadšení a jeho zápal pro banjo a tuto muziku vůbec.
Bílá nemoc: Stíny a stouni (8)
Úderný folk-rock, kvalitní texty, přesvědčivý sólový zpěv; tahle muzika celkově má náboj, který kapele může mnoho dalších jen tiše závidět.
Blackjack: Be On Time (6)
Příjemný bluegrass v angličtině, který se bohužel ničím neliší od jiných kapel (otázkou ovšem je, zda v bluegrassu má smysl být originální); zpěv sice není stoprocentní, ale celkově kapela zní přesně tak, jak by člověk čekal.
Bluegrass Bazar: Dech mořských plání (6)
Nejen bluegrassové melodie v kultivovaném moderním bluegrassovém hávu; styl nikterak křečovitý a přitom zapamatovatelný; výrazná je zpěvačka – oproti nepříliš jistému mužskému sólovému hlasu aspoň o třídu výš; dlouhé tóny zejména ve vokálech občas zatahají za uši; texty nepřekvapí, muzika zahraná co do kvality profesionálně a pro posluchače přitažlivě.
Bůhví: Akt (8)
Energií sršící folkrock s výraznými prvky latiny (dechové nástroje); v textech jsou dobře zachyceny nálady a zpracovány krátké příběhy.
Cymbelín: Demo (6)
Nový zvuk téhle kapely mi připadá jako z jiného světa; písně se poslouchají hezky, ale celé album dost splývá, i když jsou některé písně odlišitelné, protože je znám od jiných interpretů.
Karel Černý: Pozdravy (4)
Písničkář se šlapající kapelou a příjemným hlasovým projevem; texty ale často působí až školácky a jsou jen "do počtu".
Dessert: Dessert sings and plays BG music (6)
Hezky znějící bluegrass v angličtině (která bohužel často zní česky a slova nedávají smysl); na albu nalezneme spíše známější kousky, i když je jejich úprava občas trochu nezvyklá; instrumentálně to je slušný průměr, ale žádné uchvacující výkony; troufám si odhadnout, která CD má kapela nejraději.
Douda band: Na jabloni (6)
Folk s bicími příjemný po stránce melodické i textové, výrazná zpěvačka, housle, foukačka; chvílemi dost jednotvárné; výrazná inspirace folklórem.
Drive: Drive 2003 (7)
Bluegrass ovlivněný folkem a newgrassem; výrazná je sólová zpěvačka, v českých písních to ale na můj vkus přehání s pečlivou výslovností (Přijď brzy ráno) a nasazením (Kroutím a házím); možná by stálo za pokus zařadit na jinak slibně znějící demo alespoň jednu rychlejší píseň (třeba se dočkáme na plnohodnotném albu).
Milan Drobný: Ten závod je dlouhý… (2)
Moderní country s místy přehnaně ležérním a celkově nepřesvědčivým projevem sólového zpěváka.
Druhá tráva: Live in Brno (7)
Šlapající countryový nářez s hosty, zejména se skvělým Charliem McCoyem; nechápu, jak to tahle kapela dělá – ani personální (a žánrové) změny u ní neznamenají kvalitativní sestup.
Družina (7)
Slovenská větev folklór-rocku zažívajícího boom u nás; i přes tvrdý spodek zní zpěv velmi autenticky (alespoň nakolik se orientuji ve slovenském folklóru) a vzniklá kombinace je originální a zajímavá.
Dura a Blues Groove: Live – Jazz Tibet Olomouc (6)
Kompaktní klidné i šlapající blues se slovenskými a anglickými texty.
Folkotoč 2003/2004 live (6)
Vydat sampler se živými nahrávkami považuji za dobrý nápad – má-li album sloužit jako vizitka, je lepší nabídnout skutečný zvuk než studiovou magii; deska je díky žánrovému rozptylu pestrá a má docela spád, aniž by působila příliš roztříštěně.
Folk Team: 30 let – live (7)
Živá nahrávka není o nic slabší než studiové nahrávky, provedení je naprosto profesionální a vypjatý zpěv Romana Venclovského písně oživuje (ačkoli je méně přesný než ve studiových verzích).
Gutta: Přišli jsme na čest zpievajíc (6)
Historizující repertoár (částečně převzatý) a odpovídající zvuk postavený na dobře znějících dívčích vícehlasech (uvítal bych ovšem aspoň trochu pestřejší aranže); recitační vložky mi připadají zbytečné.
Eva Henychová: Všechno je jinak (6)
Oproti předchozím nahrávkám ubylo přímočaré křesťanství, aranže jsou bohatší (i když mi to nepřipadá jako výhra ve všech případech) a po hlasové stránce Eva Henychová pracuje i s polohami zabarvenými jinak než "andělsky krásný zpěv".
Hladolet: Faun v zahradě světel (4)
Z nahrávky cítím snahu o zaujetí textovou stránkou i ne zcela tradičními folk-rockovými aranžemi – škoda, že se to nedaří a album celkově zní nevýrazně.
Hm…: Oběd (5)
Velmi rušivé obrácené přízvuky; na to, že je textová stránka důležitá (zhudebněná poezie), místy příliš zaniká v instrumentaci; příjemně originální aranže, které kapelu odlišují od středního folkového proudu (jakkoli se na albu setkáme i s mnoha styly příbuznými jen vzdáleně); i když občas zaskřípe nějaký ten tón, je z muziky znát nadhled a uvolnění.
Honzíkova cesta: Letobludy (5)
Lehký folkrock s řadou drobných nedostatků; album působí po stránce repertoáru i aranží dost nesourodě a hlavně mi chybí něco, co by mě přesvědčilo, že si tuhle kapelu chci poslechnout i naživo.
Hop trop: Trojhlavá saň (7)
Troufám si říci, že nové album nabízí přesně to, co od něj všichni čekají (a tudíž se bohužel téměř nekonají překvapení); zvuk Hop trop je už mnoho let postaven na dvou kytarách, base a třech chlapských hlasech, repertoár je folkově-trampský s občasnými výlety s hosty – třeba k old-time country (byť úplně nechápu hostování Heleny Maršálkové, jakkoli se písničky poslouchají příjemně).
Hromosvod: 17 lízátek (9)
Tohle album mě opravdu oslovilo pestrostí po hudební stránce (folk několika tváří s tvrdým spodkem a současně s houslemi a flétničkami) a zajímavými texty, u kterých nemám pocit, že byly napsány jen proto, aby bylo co zpívat; po dlouhé době tady zase máme album, které potvrzuje, že folk stojí na silné textové výpovědi (která je navíc podtržena energickým projevem zpěváka).
Jablkoň: Hovada boží (9)
Úžasná antivánoční (nebo spíš antikonzumní) deska a současně zvukový kalendář; nahrát ji někdo jiný než Jablkoň a hosté, asi by ji lidé brali vážně.
Ivo Jahelka: Neznalost neomlouvá (7)
Něco jako Tenisová akademie: monotématická deska (ilustrace právnické problematiky, tentokrát obvykle v přeneseném významu); za Jahelkou stojí kapela – díky tomu jsou písně aranžérsky pestré (přitom nikoli překombinované) a liší se od standardního Jahelkova projevu; příznivci soudniček sice budou zřejmě zklamáni menším podílem příběhů, textová stránka písní je nicméně srovnatelně kvalitní a překvapivě invenční (a to je 24 písní na albu jen výběrem z cyklu televizních pořadů Neznalost neomlouvá).
Já na bráchu country (3)
Známé písně v podání mnohdy překvapivých dvojic interpretů; některé kousky znějí zajímavě, obecně ale nemohu říci, že bych logiku sestavení (opravdu jsou Brontosauři country?) a smysl vydání téhle směsky pochopil.
Jumping Drums: Rhythmania (5)
Neznalý posluchač bude asi překvapen tím, co všechno se dá vymyslet s rytmickými nástroji, při poslechu alba mi ale citelně chyběl vizuální kontakt s muzikanty a nahrávka sama mi místy připadala poněkud monotónní.
Kamelot: Zvláštní svět (5)
Zdá se, že Romana Horkého smetla vlna asimilace na pop-music a country; i folkově-trampská Horkého sdělení jsou nepříliš objevnými aranžemi a tupými slogany (Kanada je oukej) většinou potlačena mimo rádius vnímaní.
Katie Kern: Still Young (5)
Album natočila zpěvačka (většinou v drsnější hlasové poloze dobře korespondující s úsečnou rytmikou bluesových písní – zvládá ale i countryovku Hey Porter) a kytaristka (také obstojná), která u nás známa není, pokud vím, nicméně podle mého názoru by mohla naši scénu možná i obohatit.
Ester Kočičková a Luboš Nohavica: Druhé album (6)
Zpěv Ester Kočičkové překvapivě dokáže znít jinak než lehce protivné mluvené slovo a se zvukem piána (a občas i dalšího nástroje) jde dobře dohromady; Kočičková ukazuje, že dokáže dobře podat náladovou pomalou píseň, šanson i ostřejší textové výpady; slovní hříčky jsou příjemným osvěžením.
Vašek Koubek a spol.: Každej pes (7)
Koubkův nezpěvácký a místy nepříliš srozumitelný hlas bohužel místy zaniká v hudbě, takže posluchači z jeho lyrických minipříběhů leccos unikne, celkově se ale kapela po hudební stránce dobře potkává i střídá s Koubkovým akordeonem.
Roman Köhler: Modrý ráj (4)
Folkrockové písničkářství s doprovodnou kapelou, snaha o vytváření textových obrazů; celkově ale chybí prvek, na základě kterého by si posluchač kapelu zapamatoval (ani aranže nejsou příliš objevné).
Wedeli Köhler: Swing & Folk (6)
Deska vcelku příjemného, byť trochu jednotvárného instrumentálního swingu.
K. R. Banda: Docela všední obyčejný demo (6)
Folk s vlivy jazzu a s výrazným ženským hlasem, jinak ale nic vybočujícího z desítek jiných kapel.
Krock: Malý princ (6)
Monotématická deska sice vypráví o Malém princi jinak, než ho vidím já, i přesto mě však písně oslovily; soudě podle některých písní je album určeno také dětem a na můj vkus je srovnává s dospělými příliš černobíle; Míla Fuxa není nijak skvělým zpěvákem (a občas mu něco ulétne i v textech), to, co zpívá, mu ale věřím (ostatním hlasům na albu přesvědčivost trochu chybí).
Robert Křesťan a Druhá tráva: Good Morning, Friend (7)
Díky volbě písní a aranžím zní kapela opět o něco (new-)grassověji až countryověji; u Křesťanova zpěvu tentokrát trochu postrádám zastřenější a temnější polohu a zejména napětí, oceňuji však zpěv, který je výborně srozumitelný, nikoli však na úkor výrazu; ženský hlas jej výborně doplňuje (Hold On).
Marcel Kříž: Sedm písní (5)
Neveselé texty plné obrazů; zpěv často přechází v recitaci; naléhavý projev je podtržen jednoduchým, většinou kytarovým doprovodem zatlačeným do pozadí; písně (vesměs bluesového ražení) ovšem splývají do jedné.
Květy: Jablko jejího peří (4)
Poměrně "alternativní" zvuk; z alba je cítit výrazná snaha o originalitu hudební (například použití smyčců) i textovou (nestandardní až surrealistické obrazy), působí na mě však dost samoúčelně.
Kvintet Písek: Moře světel (5)
Řemeslně dobře zvládnutý a s chutí hraný bluegrass s českými texty (které jsou jako obvykle jednou ze slabin); protahování samohlásek působí směšně, zpěv je celkově trochu nejistý.
La Mesta: Proglas 5. 11. 2003 (5)
Opravdová směs stylů: akustická country s příchutí bluegrassu, folku a trampské muziky; chybí výrazný prvek (texty, hudba, aranže i zpěv – všechno je průměrné).
Lampa (4)
Charismatický trampský písničkář připomínají Wabiho Ryvolu; moravská (brněnská) výslovnost, nejistý pěvecký projev a kostrbaté texty; předpokládám nicméně, že jde o vzpomínkové album a že pro Lampovy kamarády jsou formální nedostatky zcela nepodstatné.
Lidee noire: Batatooka (7)
Příjemný zpěv a muzika, která není nijak zvlášť výjimečná, ale ani standardní (klávesy příliš obvyklé nejsou); kvalita textů kolísá – tu zajímavý obraz, tu odfláknutý rým, celkově však mohu říci, že jsem si tohle album poslechl s chutí (byť mi ke konci začínalo připadat trochu jednotvárné).
Tomáš Linka a Přímá linka: Tomáš Linka (5)
Standardní country ve všech smyslech slova postavená na zpěvu Tomáše Linky a hostujících zpěváků.
Luboš Malina: Afterparty (8)
Luboši Malinovi se opět podařilo nabídnout nám pestrou muziku (potěší například úprava skladby Bedřicha Smetany) se zajímavými hosty (třeba Charlie McCoy či Katka García), přičemž jeho banjo není jen jednotícím prvkem, ale zejména bytelným základem a současně rovnocenným partnerem; některé kousky už jsme mohli slyšet dříve, v celkovém srovnání jsou však muzikantské kvality Luboše Maliny znát všude.
Marsyas: 1978-2004 (8)
Tahle muzika by mohla sloužit jako škola aranžování pro dnešní folk-rockové kapely, jejichž písničky znějí jedna jako druhá; zastřený hlas Zuzany Michnové má navíc úžasné charisma; s hudbou Marsyas jsem se až dosud víceméně míjel – o to víc tenhle výběr oceňuji z hlediska kvality jednotlivých skladeb.
Paul Merild: Balady a jiné věci (2)
Další případ písničkáře, který má pravděpodobně vděčné publikum mezi kamarády, což má obvykle za následek ztrátu soudnosti; copak nedokonalá výslovnost, přehrávání ve zpěvu, naprosto jednoduchý kytarový doprovod a výpadky z rytmu – hlavní problém jako obvykle tkví v textech, které by rády vyjadřovaly myšlenky nebo byly vtipné, ale nedaří se jim to, a směřují k pointě, která nepobaví nebo se vůbec nedostaví; občasný zajímavý nápad bohužel v balastu kolem naprosto zaniká.
Vladimír Mišík: Umlkly stroje (7)
Podle dnešních měřítek víceméně folkrocková muzika vkusně střídá elektrické kytary se smyčci a akordeonem, Mišík jako zpěvák má charisma, zaujmou i texty (klobouk dolů před Jiřím Dědečkem, opravdu umí).
Mišpacha III: Židovské sváteční písně (6)
Svěže znějící židovská muzika ve vícehlasém provedení a s výrazným akordeonem.
Ivan Mládek: 60 nej… (Best of) (7)
Dvoudisk našlapaný kvalitním výběrem z toho, co Ivan Mládek a jeho spoluhráči vydali; příjemný dixieland s lehce humornými a hlavně kreativními českými texty.
Ivan Mládek a Guitariano Trio: Mládek zpívá Svěráka a naopak (4)
Zpomalením písně bohužel ztratily náboj, a nezachrání to ani nové aranže a účast Zdeňka Svěráka; navíc ani pěvecký výkon Ivana Mládka nedosahuje kvalit předchozích nahrávek.
Moberg Ensemble: World Music from Prague (4)
Český a moravský folklór v neobvyklých, byť ne příliš divokých úpravách postavených na vícehlasech; na můj vkus až příliš často zní disharmonicky, i když je celkové pojetí celkem zajímavé.
Modrá pečeť: Já nespěchám (5)
Spíše amatérsky znějící bluegrass ozvláštněný ženským zpěvem a instrumentálně stojící zejména na sólové kytaře; v repertoáru se objevují i známější kousky (Rocky Top, On and On, Širý proud); z nahrávky cítím ohromné nadšení a chuť, ale k dokonalosti je ještě dlouhá cesta (sekaný zpěv, nepřesné nástroje, texty, angličtina); tohle album ale i přesto budu poslouchat možná raději než dokonalé, ale ledově chladné nahrávky špičkových kapel "bez chuti a bez zápachu".
František Nedvěd mladší: Mám jedno místo (4)
Album nabízí pohodovou moderní country, nepříliš tvrdou, chvílemi bluegrassovou a bez snahy cokoli sdělit; styl zpěvu Františka Nedvěda mladšího navíc bohužel odpovídá "rodinnému" zvuku, což v kombinaci s nepříliš rozlišitelnou barvou hlasu zpěváka staví do pozice pouhé kopie.
Není zač: Pochybné folk (4)
Živá nahrávka, což omlouvá nepříliš kvalitní zvuk; některé písně mi připadají po hudební stránce překombinované, což spolu s amatérsky působícím provedením (i když piáno projev kapely ozvláštňuje) v podstatě potápí zajímavé a originální texty, které se snaží o něčem vypovídat.
Nezmaři (2CD) (6)
Kapela je výborná, ale mluveného slova je opravdu hodně a při opakovaném poslechu vadí (nemluvě o nevyvážené hlasitosti); mám pocit, že tuhle desku jsem si pořídil už před deseti lety (Nezmaři 15 let live).
Nezmaři: …než tóny doznějí (8)
Nezmaři se s odchodem Pavlíny Jíšové vyrovnali po hudební stránce velice dobře, více prostoru (i autorsky) dostala vynikající Šárka Benetková a vícehlasy znějí stále skvěle; kapela tímto albem s přehledem ukázala, že naštěstí není odkázána na opětné vydávání starších hitů, ale že stále dokáže přijít s novými a zajímavými písněmi po stránce textu a melodie i jejich zpracování.
Petr Nikl: Nebojím se smrtihlava (3)
Neobvyklé písničkářství s pozadím nejrůznějších zvuků; i přes zajímavé textové obrazy mi přehnaně stylizovaný zpěv příliš nevyhovuje a, mám-li být upřímný, nemám potřebu pouštět si tohle album znovu – cítím z něj snahu o originalitu za každou cenu.
Nostalgie: Nostalgický balón (3)
Konzervativní trampská hudba hraná a zpívaná procítěně, s nadšením a naivitou; o formálních nedostatcích textů už asi ani nemá smysl psát.
André Ochodlo & Pressburger Klezmer Band: Shalom (4)
Místy působivý, celkově ale ukrutně utahaný a monotónní klezmer.
Pacifik: Kristova léta (8)
Zajímavě sestavené dvoualbum; nenabízí největší hity, ale spíš průřez některými vydanými alby; klíč k výběru skladeb mi příliš jasný není – snad možnost porovnání produkce Pacifiku v posledních letech.
Zdeněk Patočka: Pálava (2)
Školácké, minimalisticky znějící texty bez výraznějšího sdělení, zato plné banalit a klišé (co takhle zapracovat pro začátek aspoň na rýmech?); zpěv pracující s neobvyklou sadou samohlásek působí přinejmenším divně; doprovodným nástrojem je klasická kytara, což je alespoň mírné ozvláštnění ve srovnání s jinými písničkáři, instrumentální pasáže jsou však nevýrazné a neinvenční; nedokážu najít důvod, proč by měl někdo tohle album poslouchat vícekrát.
Pětník: V botách snů (7)
Docela vynalézavé aranže hlasů a výběr písní; mnohdy však vícehlas zní prostě jako více hlasů pohromadě a chybí jakési "opravdové" souznění – možná by to chtělo aspoň jeden výrazný mužský hlas.
Pavel Pokorný: Daniela (demo) (6)
Melodická muzika, texty zbytečně jednoduché, i když se snaží mít obsah; příjemné, ale celkově trochu nevýrazné.
Ponožky: Demo 2004 (7)
Nadšený a přitom celkem učesaný dixieland s úsměvnými texty; tahle kapela mi docela chyběla a její demo mi udělalo radost, což je evidentně posláním kapely.
Poutníci: Pláč a smích (7)
Dobře zahraný a v zásadě i zazpívaný bluegrass (a nejen bluegrass) – je to ale podivný kříženec řadového alba s výběrem hitů.
Původní Bureš: Kůň s pěti nohama (6)
U téhle muziky naprosto nemá význam bavit se o žánru: na podkladu z bicích a hutných elektrických kytar je vymalován pestrý obraz až nečekaně poetických a přemýšlivých textů, které přitahují pozornost posluchače i díky "nedokonalé" prezentaci zpěvákem.
Rangers: To nejlepší (8)
Naprostá klasika countryové a folkové hudby (v americkém pojetí) v našich zemích – několik generací ji považuje za "hudbu svého mládí"; výběrů sice už několik vyšlo, stále by však bylo z čeho vybírat – tady byly vesměs použity písně z reedic (oba disky jsou sice našlapané písněmi, některé se však opakují); mrzí mě jen tahanice mezi rozhádanými členy kdysi tak uznávané kapely.
Vlasta Redl: Dopisy z květin (7)
Muzika je více klávesová, než je zvykem dokonce i u Redla, texty jsou typické, vlivy folklóru výrazné, Redlova zpěvu méně; posluchač však stále čeká, kdy už to přijde, a ono nic – největším překvapením tohoto alba asi je, že se žádné velké překvapení nekoná (s výjimkou většího zastoupení instrumentálních pasáží – vynikající je například skladba Twin Peaks s Radimem Zenklem).
Romano Rat: Cikáni jdou do nebe (7)
Procítěné zpracování písní z "cikánského muzikálu"; mírné přehrávání ve zpěvu a mluveném projevu mi při poslechu trochu vadilo, předpokládám ovšem, že při živém představení působí přirozeněji.
S.E.D.U.M.: Prasátka (6)
Folkrock trochu ovlivněný jazzem, s výraznou baskytarou a flétnou, ale jinak v zásadě bez výrazných znaků, které by kapelu odlišily od ostatních.
Sestry Steinovy: Můj tanec (5)
Místy originální, zneklidňující až provokující, působivé (aranže kytar, další použité nástroje), ale ani přes to všechno mě album jaksi neoslovilo: měl jsem pocit, že jde úplně mimo mě a že si Sestry Steinovy žijí ve vlastním světě, jehož ženské vnímání je mi cizí.
Schovanky: Dlouhá řeka (4)
Výběr hitů i málo známých písní dámské country skupiny; ani přes množství hudebních hostů mě většina skladeb neoslovila.
Jakub Smolík: Samotář (2)
Vnucující se pop-music: neoriginální, neupřímná, hrající na city; když Jakub Smolík zabrousí jinam a zaklepe na nebeskou bránu, zní to dost děsivě, takže možná můžeme být vděčni za slaďáky o lásce.
Tempo di vlak: Tajná přání (7)
Čistokrevná trampská kapela odkazující už nejen na Hoboes, ale i na Pacifik (ať už jde o podobnost ženských hlasů nebo podobný zvuk); tématika i aranže jsou stylové, projev propracovaný.
Terebint: Ze džbánu (6)
Křesťanská folková kapela se silnými vícehlasy i sólovými ženskými hlasy.
Traband: Hyjé! (9)
Stylově nesnadno zařaditelný zvuk (dechovka, městský folk, zahraniční vlivy), stále vynikající přemýšlivé a přitom příběhové texty s rukopisem Jardy Svobody a jeho naléhavým zpěvem.
Hana a Petr Ulrychovi: Ententýny/Příběh (8)
Je zajímavé porovnat zvuk Javorů a zpěv sourozenců Ulrychových "tenkrát" a nyní; i přes slyšitelné změny v barvě hlasů a v aranžích písní (tvrdší zvuk alba Příběh, oproti dnešním verzím je řada písní pomalejší) na obou albech nacházím stejně podmanivý zpěv zejména Hany Ulrychové.
Hana a Petr Ulrychovi a Javory: Šumaři (8)
Typický zvuk Javorů a zpěv sourozenců Ulrychových jsou zárukou dalšího kvalitního alba, tentokrát inspirovaného ročními obdobími; některé písně jsou doslova vynikající, jiné většinou přeskakuji, ale celkově se mi album velmi zamlouvá.
Karel Vepřek: Artinodhás (5)
Písničkář se zajímavými texty, ale natolik nevýrazným projevem, že je problém soustředit se na sdělení.
Vodopád: Vodopád 1983-2003 (4)
Slovenský countrygrass; skupina sice existuje už docela dlouho, ale její projev nijak vyzrálý není: falešný a nepřesvědčivý sólový zpěv, slabé texty (uznávám ale, že psát texty ve slovenštině je opravdu těžké), nekonečné neinvenční instrumentální pasáže a celkově klopýtavá hra; k pozitivům alba řadím instrumentálku Tico Tico a obecně těch několik rychlejších písní.
Jitka Vrbová: Tam pod nebeskou bání (5)
Převážně swingové album postavené na zastřeném a plném hlasu Jitky Vrbové; zpěv je přesný a vyzařuje energii, doprovodná kapela se necpe do popředí a slouží písním; učitá monotónnost se albu bohužel nevyhnula.
Karel Zich: Máš chuť majoránky (5)
Výběr hitů, který je nicméně docela zajímavý, pokud člověk zná pouze Zicha jako součást Spirituál Kvintetu; Karel Zich měl svůj styl bez ohledu na žánr a zněl přesvědčivě, aniž by se vnucoval; možná by ale menší žánrový rozptyl znamenal zařazení výraznějších a kvalitnějších písní.
Martin Žák a Stará almara: Písně ze stařičké stodoly (6)
Old-time trochu jednotvárný pro poslech (lepší pro tanec – a o to ostatně jde).
Žalman a spol.: Nápis na štítu domu (7)
Snaha o vystoupení z kruhu: hostující Pavlína Jíšová, méně akustický projev než dříve (elektrická kytara, výrazná baskytara, klávesy, smyčce); v písních je ale stále znát velmi čitelný Žalmanův rukopis v textových obrazech i melodických postupech (typické dlouhé tóny bořící pravidelnou rytmickou stavbu písně), takže posluchač srovnávání stejně nakonec neubrání – a pro mě stále vede první sestava kapely (mimo jiné i kvůli jistějšímu a tudíž přesvědčivějšímu zpěvu).
O následujících albech jsem psal v samostatných článcích:
Bluesberry: Co je to blues (7)
Docuku: Meziřečí (8)
Hudba na Gymnáziu Matyáše Lercha (7)
Lístek: Den pramenů (8)
Monogram: Cestou Odyssea (6)
Jaroslav Müller a Domüno: Všední den (4)
Neřež: Jednou měř a 2x neřež (8)
Nový paka: Na pakárně (3)
Karel Plíhal: Nebe počká (10)
