Veterán Western znám už docela dlouho, nejméně 15 let, ale stejně je to o deset let méně, než kolik tato skupina slavila mimo jiné i vydáním CD. Sentinel jsem naopak až do vydání CD Tohle tě nezabije příliš neregistroval (asi jako kolega Doug Marsyas – nepoučen však i já hodlám o Sentinelu psát).
Nějakým řízením náhody se mi obě CD dostala do ruky současně a poslouchal jsem je po sobě. A tak nápad spojit je dohromady i v článku byl nasnadě. Snad spojení nebudou protestovat. Obě desky toho mají totiž společného daleko víc než jen to, že byly natočeny na podzim 2004. Obě kapely navzdory ve většině případů chytlavé, přehledně strukturované a nepříliš detailně pojímané muzice kladou důraz na texty – ne však ve smyslu výpovědí, nebo samoúčelné legrace, ale spíše ve smyslu textů – příběhů. Obě na tento fakt ostatně poukazují i ve sleevenote. U obou kapel se najdou ale i ryze tancovačkové popěvky se sloganovitými texty, určenými ke sborovému zpívání (Veterán Western: Kovadlinka, Čeká na mě ráj, Sentinel: Sentinel). V nástrojovém obsazení je nepřehlédnutelné banjo, u Veteránu pak ještě housle. Překvapivě shodně vycházejí obě skupiny při srovnání rychlých a pomalých skladeb – v rychlých jsou doma, jistí tím, že chtějí hudbou dělat radost sobě i druhým. V pomalejších skladbách se ale trochu vytrácí jistota, či spíše zvýrazňuje určitá nejistota v důvěryhodnosti a adekvátnosti výrazu a ve zpracování tématu. Obě skupiny na desku vybíraly starší i novější kousky ze svého repertoáru, čísla kultovní i novinková. Jsem si jist, že jejich živá vystoupení jsou kromě muziky i plná pódiového a situačního humoru.
To nejdůležitější je ale tak trochu skryto pod vnější obálkou, kterou jsem se až doteď snažil popsat. Obě kapely hrají zcela určitě především pro radost sobě, svým příznivcům, náhodným návštěvníkům i recenzentům. S vědomím, že nepředstírají (a asi se ani nesnaží o) žádné náročné umění, je pak o to silnější fakt, že jejich hudba má účinek větší než leckteré se vší vážností pojímané výkony. Vypadá to, jako že přijdou a zahrají, ale ve skutečnosti je to velká dřina a především velký dar, působit bezprostředně a přitom vcelku bez negativních znaků, které bezprostřednost provázejí, a navíc v posluchači zanechat něco víc než jen pocit, že se „pouze" dobře bavil. Desky doporučuji i milovníkům tzv. „náročnějších" forem umění: mohou poslouchat bez obav, pokud dovedou poslouchat současně i bez předsudků – uslyší, že poselství lze předat i civilně, bez velkých slov, a nemusí být předáváno nonstop přes celé CD. Jeden můj známý – muzikant říká, když zdůvodňuje nějakou písničku, že obecenstvo si potřebuje čas od času odpočinout od svých vysokých nároků. V případě těchto dvou CD bych jej opravil – odpočinete si, aniž byste museli ze svých nároků na to, co má deska přinést, slevovat.
Veterán Western: 25 let, Dobner, hud. vyd., 2004, 57:12
Sentinel: Tohle tě (ne)zabije, Good day rec. 2004, 41:30.
