S písničkami Jana Spáleného jsem se sporadicky setkával už před třiceti lety vždy, když některá z nich pronikla do rozhlasového vysílání, obvykle v některém z tehdejších tří specializovaných hudebních pořadů, a vždy na mě působily jako z trochu jiného světa. Možná proto, že jsem v té době holdoval jiným hudebním žánrům. A to byl také důvod, proč jsem se nepídil více po jejich interpretovi a autorovi a spokojil se s tím, že je to ten „méně slavný bratr Petra Spáleného". A to se Jan Spálený zabýval nejen bluesovými věcmi, jako nyní, ale i rozsáhlými kompozicemi, jako byly Edison či Signál času, které měly tehdy punc světovosti, protože podobné projekty tehdy vznikaly i tam kdesi daleko za železnou oponou a k nám se dostávaly s ročními zpožděními.
Až v devadesátých letech jsem začínal jeho tvorbu sledovat soustavněji, to se pro mě již pojila s pojmem ASPM, a konstatoval jsem, že proti prvním nahrávkám i tvorba Jana Spáleného vyzrávala a vyvíjela se, takže opět mám co dohánět. Slova o vyzrávání a vyvíjení budiž chápána v tom smyslu, že u prvních nahrávek – řekněme z období alb Já se tě nevzdám nebo s ASPM Pořádný blues – kladl Jan Spálený důraz na tu formu blues, v současnosti cítíte z jeho písní důraz na prožitek, pocit, vyjádření nálady a životních okamžiků. Zvlášť patrné je to na desce Má vina třeba ve skladbě K pomilování, popisující okamžik slasti dlouhého probouzení a vstávání (potenciální hit), nebo v písni Sekáčová lady (text V. Peroutková), která ukazuje pomíjivost a současně mnohovýznamovost denního snažení dojít k nějakému cíli, a nebo třeba ve skladbě Tíha, která na první poslech vypadá jako horor, na druhý pak jako návod na vnímání nepříjemností tak, aby se staly snesitelnějšími pro nás a my byli snesitelnějšími pro naše okolí. Ostatně, i texty v bookletu upozorňují na nutnost pocitového vnímání zvýrazněním některých (zcela nepochybně klíčových) slov.
Po hudební stránce Jan Spálený vychází z blues i na této desce, nedrží se jej tak ortodoxně ani v hudbě, ani ve zpěvu, často spíše vypráví či recituje, muzika mnohde jen podkresluje vyprávění (Myslím teď na tebe). uslyšíte, jak blues dokáže být mnohotvárné, mnohovýznamové a pokaždé jiné, i když základní osnova se zdá být průhledná a prohlédnutelná po krátké době. Budete-li poslouchat Jana Spáleného, tato jednoduchá představa se vám zhroutí. Místo ní ale nastoupí filosofický pocit vyrovnání se se světem, pocit smířeného, nikoliv však odevzdaného pohledu na okolní události, kterými se nemusíme nechat uvláčet, pokud se k nim správně postavíme. Třeba tím, že budeme pomalu vstávat z postele (K pomilování).
Z hlediska aranží vás okamžitě upoutá vibrafon Radka Krampla, tuby Filipa Spáleného a teskné trubky Michala Gery. Jan Spálený zpívá tu něžně, tu drsně, tu melodicky konejšivě, tu přerývaně. Pokaždé se však podřizuje zamýšlené náladě skladby. Mnohé skladby mají dlouhé instrumentální pasáže, ve kterých nástroje ale neexcelují, aby předvedly, co dovedou, nýbrž se snaží po svém vyjádřit náladu toho, co jim Jan předzpíval. Na první poslech složité, ne však smutné album. Nebudete se k němu vracet, abyste si broukali některé písně, ale budete ho vyhledávat tehdy, když budete chtít dokreslit atmosféru rozjímání, klidu ne líného, ale klidu vyrovnaného a spokojeného. Doporučuji k poslechu i těm, kteří se snaží o hudební filosofování (v poctivém slova smyslu) a místo toho jim vychází jen nudivá šeď.
Jan Spálený a ASPM: Má vina, Lotos 2004, 50:00
Znám tě málo, Sekáčová lady, Dávno, Má vina, Než se vdáš, Myslím teď na tebe, Quasimodo, Stínohra, Tíha, K pomilování, Dnes opouštím přístav, Znám tě málo.
