V hudebním klubu Rybanaruby jsem byl poprvé a rozhodně ne naposledy. Když do klubu vejdete, zjistíte, že nejde o hudební klub v té podobě, která je v našich představách zažitá. Rybanaruby je kombinací obchůdku s všelijakým převážně exotickým zbožím, čajovny, čítárny a právě hudebního klubu. I když – místnost, kde se hudební (a divadelní) produkce odehrávají, bych nazval spíše hudebním obývákem. Nábytek je posbíraný, kde se dalo, takže si můžete vybrat, zda usednete do křesla, na pohovku, divadelní sedačku, židli a nebo na schody… Tedy vybrat si můžete, pokud přijdete mezi prvními. Kapacita sálku je asi tak 30 osob, a tak pokud dorazíte jako já na poslední chvíli, zbyde na vás nejspíš ta židle či schody. Mezi tím vším je sem tam umístěn stolek na konvičku s čajem či sklenku vína a svíčka či svíčková lampička. Flory jsem si v Ryběnaruby nevšiml, ale faunu zde důstojně zastupují dvě kočky a jeden pes.
Možná, že výše uvedený popis klubu působí trošku hanlivě, ale rozhodně tak není míněn. Ba naopak. To vše na mne působilo příjemným domáckým dojmem, takže jsem byl téměř zaskočen, když nás z rozhovoru vytrhlo zvonění žádající ticho a pozornost. To Dušan Vainer uvedl na pódium Petra Sedláčka. Ten nezapomněl představit svou kytaru Anežku a pak hrál, zpíval a recitoval ve formě, ve které jsem ho snad ještě nezastihl. Petr střídal veselejší a vážnější věci a snad to prostředí způsobilo, že jsem vnímal i druhé a někdy dokonce i třetí plány v jeho textech. A vůbec nevadilo, že se občas musel podívat do sešitu. Petr dokonce vyzval publikum ke společnému zpěvu refrénu "Chtěl bych být opičákem někde v Brazílii, vědci by zkoumali, kde spím a co piji…", o kterém byl nejspíš přesvědčen, že je hromadně nezpívatelný. Ovšem zadní řady obsazené jeho fanynkami se nenechaly zmást a refrén přesvědčivě a s vervou zněl nejen z pódia k publiku, ale i od publika k pódiu. Petr, rozrušem tímto, jak prozradil, premiérovým zážitkem, pak následující píseň, která měla prý být vážná, nebyl schopen zahrát. Byl to večer silných zážitků a emocí. Vyzdvihl bych napříkled ještě hostování Pavla Hlouška (Šantré) s baskytarou, který opět dokázal, že když se to umí, může být baskytara melodickým nástrojem, a společné vystoupení Petra se Šantré, kde zazněly i takové nástroje, jako je vidlička…
Po krátké přestávce (ano, i půlhodinová přestávka může být v příjemném prostředí a v příjemné společnosti krátká), během níž Dušan Vainer stihl Petra Sedláčka z kapely opět vyhodit, se hostitelské trio chopilo nástrojů a mikrofonů, aby dokázalo, že nejen Petr je ten večer ve skvělé kondici. O skvělé base Pavla Hlouška jsem již psal. Když k tomu přidáte vynikající zpěv Inky Tognerové, precizní kytaru a slušný zpěv Dušana Vainera, máte před sebou Šantré. Něžné a tiché písničky střídaly ty, kde se Inka může předvést v expresivnější poloze a tak večer plynul více, než rychle. Když skončil poslední přídavek, pomyslel jsem si, že to nějak zkrátili. Ale pohled na hodinky mě usvědčil z omylu – jak jsem psal hned v úvodu, byl jsem rád, že jsem stihl poslední metro. I když – klidně bych jel i nočním autobusem, kdyby Šantré ještě měli co přidávat. Ale prý odehráli celý svůj repertoár…
A kde že je odpověď na otázku z nadpisu? Myslím, že v celém článku. Ale pokud bych to měl shrnout, napsal bych, že právě v Ryběnaruby a podobných malých klubech, kde se sejde vnímavé a naslouchající publikum. Je pravda, že za vystoupení zde kapela nedostane desetitisícové honoráře, ale o ty snad nejde. Rozhodně jsem se cítil v tomto sálku s třiceti diváky lépe než v sále pro 800 lidí, kam jich kolikrát nepřijde o moc víc.
