Už počtrnácté se konalo v Pikovicích o minulém víkendu Setkání pod Medníkem, největší hudební trampský festival. Počasí se rok od roku lepší a letos bylo přímo ukázkové, i když pro některé návštěvníky možná až moc horké. V každém případě se jich sešlo opět hodně, i když vzhledem k počasí mnozí spíše putovali a nesetrvávali na louce po celou dobu hraní. Jako obvykle byl duší festivalu Jirka Rážek, organizátory pak pikovičtí občané v čele s místními hasiči. O zvuk se staral tentokrát Pája Jindrák, ale na pódium posílal Jerryho Lešnera, snad aby nebyl na trampy nevrlý. Ale nebylo proč, trampské i jiné kapely se až na výjimky "drátovaly" rychle a na oplátku obecenstvo bylo bez výjimky se zvukem spokojeno. Jen některé účinkující mátlo, že při zkoušení se slyší jen z odposlechů a nic „ven" nejde…
Trochu i tentokrát chyběly mladší kapely, které obvykle festival zahajovaly. I tak se ale začínalo o půl hodiny dříve než obvykle, a každý účinkující tedy dostal prostor 20-50 minut. Maraton otevírali Byzoni, kapela osadně-trampsko-countryová, po ní přišla Nostalgie, která prodělala personální změny, ale výkon podala takový, na jaký jsme u ní zvyklí. Kansas trio je seskupení kolem Edy Wilda seniora a upoutá především obsazením: kytara a dva vozembouchy. Do Pikovic přinesli hudební i textový humor. Svůj bloček mělo i Duo Durango, které tentokrát Trampskou mši zkrátilo o celou jednu sloku…
S příchodem odpoledne nastal čas i pro žánrová osvěžení. Tradiční jazzová kapela Original Indigo již v Pikovicích zdomácněla a byla opět příjemným osvěžením. Ostatně, kořeny trampské muziky jsou mimo jiné právě v jazzu. Prvním vrcholem dne byli ale bezesporu Kučerovci s Janem Hromasem a Milenou Soukupovou. Škoda, že právě jim se drátování trochu protáhlo, a tak vyhrazených 40 minut uteklo rychleji než půlhodinka. Možná proto také trošku nestihli své vystoupení vypointovat a bylo znát, že používají některé zaběhnuté postupy, které mají své místo v samostatném koncertním programu. Obecenstvo je ale přijalo vřele. Jazzová zpěvačka Jitka Vrbová ukázala, že je i zpěvačkou trampskou, a spolu se Stanislavem Akáty Chmelíkem byla přirozenou hvězdou festivalu.
Prostor dostal i „domácí" Posázavský Expres s J. Rážkem, který oživil svůj repertoár trojicí swingových standardů padesátých let (např. Souvenir či Spěchám). Klasiku svého repertoáru pak předvedli Wabi Daněk a Miloš Dvořáček, právě tak jako Paběrky, které mají své vystoupení tradičně koncipováno i trochu osvětově. Prudká změna žánru přišla vzápětí – na pódium nastoupili s „military country" Taxmeni a jejich řízné povely, které na sebe pokřikovali při skladbě Buráky (kde se tam vzaly? – povely, ne ty ořechy) byly slyšet až na zastávku vlaku. Škoda, že nezahráli nic ze své čtvrté Calamity Jane, zato však hráli hodně svých tradičních countryových písní.
Před Taxmeny se také střídali moderátoři – na moje místo nastoupili kolegové z Countryrádia: Pepa Chmel a Milan Schmidt, a mě volaly povinnosti jinam. Proto mohu doplnit další pokračování festivalu jen výčtem plánovaných účinkujících: Úsvit, Cop (ano, i bluegrass byl!), Vlak na Dobříš, Jan Vyčítal, Veteráni, a na závěr klasika: Eldorádo a Staré sedlo. Ale o tomto pokračování by mohl někdo doplnit svůj příspěvek třeba do diskuse pod článkem.
Došlo i na rozhovor se starostou Hradištka a Pikovic, který velmi neformálně a přirozeně uvedl trampské hnutí v oblasti do souvislosti s 60. výročím ukončení II. světové války, a nezapomnělo se ani na poděkování sponzorům či na informace o podobných akcích. Děti se mohly svézt na koních či si vyrýžovat zlato, většina kapel přivezla svá CD, ale i stánek Multisonicu byl přítomen. Mimořádný noční vlak do Prahy se své úlohy zhostil také dobře. Bez nadsázky si tu tedy každý mohl najít „to svoje", a to nejen v hudební oblasti, jejíž pestrost rok od roku stoupá.
Za rok tu bude půlkulaté jubileum. K jeho oslavě bylo v letošních Pikovicích jaksepatří náležitě vykročeno. Tak zase za rok.
