Ani tentokrát mi nebylo souzeno dokoukat a doposlouchat hlavní koncert letošního Jamboree, o dalších doprovodných akcích ani nemluvě. A to zejména o sobotní odpolední Banjománii šel jednotně pochvalný názor. Jakýsi vnitřní hlas mě sice zrazoval a říkal „Nejezdi, chlapče, nejezdi do Strakonic", ale když jsem zhodnotil hlediště, zjistil jsem, že ohrožení kleslo na polovinu. Jiný zvukař – Pája Lišák Jindrák. Už po několikáté jsem se s ním setkal v letošním roce, a tak pouze napíšu, že odvedl – i podle názoru náhodných hlasů z lidu – svůj standardní výkon. Tedy výborný. Moderátoři občas ani nevyčerpali náplň svých vstupů, jak jednotlivé kapely nazvučoval s jistotou a rychlostí. Moderátorská dvojice byla stejná jako loni a také odvedla svůj standardní výkon. Věnujme se tedy kapelám, které jsem měl možnost vyslechnout.
Velmi příjemně mě překvapili sobotní hlavní koncert otevírající plzeňští Blue Gate. Plný, sytý zvuk nástrojů, šlapající základ a hráčská jistota. Tipnul bych si, že příště bude kapela již ve „hvězdnějším" čase. Druhý vystupoval Reliéf, mimo jiné i kvůli závazkům jednoho z členů na festivalu takřka na opačném konci republiky. Znát to ale na nich nebylo, předvedli odlišný a trochu konzervativnější způsob pojetí této muziky. Škoda, že publikum přeci jen nebylo na některé a capellové výkony plně soustředěno, protože hlediště se teprve plnilo (až se prakticky v polovině večera zaplnilo zcela). Brněnský Drive bohužel neudělal čest svému jménu – jakoby zakřiknutý až upozaděný byl jeho projev kompletně celý – od muziky, přes zpěv až po slovo mezi písněmi. Možná to vedro? I zvukař z nich byl nešťastný. Podobně Jahoda jam, sdružení sestavené zřejmě především pro účel jamboree. Ukázalo se, že excelentní muzikanti sami o sobě nestačí. Že potřeba sehrání se a „sžití se" se prostě nedá obejít silnými osobnostmi.
Úplně jinak to ale vypadá, když se silná osobnost se svými kolegy spoji v jednu hudební duši. To i tři muzikanti zahrají víc než celý orchestr. Poprvé to bylo vidět u druhé mízy Vojty Zíchy. Publikum doslova ztichlo a nedutalo. Síla tradice, letitých zkušeností, invence i neustále chuti k hraní tak působí. Pak byla přestávka a po ní přišel M. Leicht zahrát sólově. Protože působil i v roli jednoho z moderátorů večera, chvíli mu trvalo, než na sebe upoutal pozornost, jakkoliv byl jeho sólový výkon plný a strhující. Možná z dramaturgického hlediska by neměl sólista, navíc vystupující ještě v jiné úloze, takhle po pauze… Následující Sváťa Kotas band byl druhý příklad osobnosti spojené pevným hudebním poutem se spoluhráči. Druhý z několika vrcholů večera. Následující Banjo Gang byla milá zajímavost, které to moc dobře sedlo zejména v písních se swingovým či přímo jazzovým základem. Velmi příjemné osvěžení. Už si nemyslím, že horší než jedno banjo jsou banja dvě. Kdepak. Nu a na závěr druhé třetiny Petr Kocman jistě vnesl do strakonického letního kina pozdrav country. Petr Kocman navzdory tomu, že je žánrově vyhraněn, působí „in", kam přijde – podobně tomu bylo i před týdnem v trampských Pikovicích a nemám důvod se domnívat, že tady tomu bylo jinak.
Večerní blok obstarali Vabank Unit, Poutníci, Modrotisk a R. Křesťan s P. Rowanem – ale to už jen opisuji z programu a opět je v diskusi prostor pro doplnění od někoho, kdo mohl setrvat až do konce. Počasí se tentokrát vydařilo možná až příliš a přispělo tak rovněž ke zdaru obou dnů letošního Jamboree.
