Stačilo pár kroků po areálu, a bylo jasné, že přinejmenším v sobotu žádný rekord v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice nepadne. Tedy přinejmenším hudebně-divadelní rekord, teplotní asi padl.
Na 14. ročník populárního hudebního festivalu Mezi ploty jsem se dostal vedlejším vchodem, podobně jako loni. Ale tentokrát mě po pár krocích nepřivítala žádná kavárenská scéna, dokonce jsem ani nemusel kličkovat korzujícími davy návštěvníků. Bylo pár minut před druhou a na cestách nezvykle málo lidí. Že by všichni pracně ušetřené peníze vrazili do nedělního vstupného, kdy měla vystupovat Aneta Langerová? Rozhodně menší množství návštěvníků (aspoň na začátku) bylo sympatické, jelikož míst ve stínu stromů je v bohnickém lesoparku omezený počet.
Počet scén se vrátil v podstatě na obvyklý počet z roku 2003, snad s výjimkou třetí hudební scény v severozápadním koutu areálu. Dramaturgie se také držela oblíbeného a vyzkoušeného modelu: na hlavní scéně před kostelem nejpopulárnější hvězdy (v sobotu například Buty, -123 min., Ready Kirken, plán na neděli počítal kromě zmíněné Anety překvapivě například s Miroslavem Žbirkou, Vypsanou Fixou nebo Divokým Billem); směrem k čimickému sídlišti na tradiční druhé scéně mírně alternativní a mírně tvrdší muzika (Pod černý vrch, Plastic People), za divadlem pak scéna Oáza věnovaná spíš akustické hudbě. Směřování „třetí" scény nedokážu charakterizovat, možná „mezinárodní"?
Ale zpět k Oáze. Její letošní program by se dal označit za samostatný folkový festival uvnitř festivalu. Pominu-li úvodní blok spřízněného a letos (pokud vím) nekonaného festivalu Vysoko Výše Vyšehrad, který měly obstarat The Tap Tap a Huculyk, za zbytek by se nestyděla žádná scény Zahrady: namátkou například Neřež, Triny, Vladimír Václavek, Dobrý večer Quintet, Ty syčáci nebo Gothart. Na každého hodina včetně zvučení, to je opravdu pěkný program.
Úmyslně jsem v předchozím odstavci použil podmiňovací způsob. Nevím totiž, zda se vystoupení na začátek sobotního programu vůbec konala – do Oázy jsem dorazil ve čtvrt na tři, ale nikdo nehrál, jen Neřež se zvolna začínali zvučit. A zvučili a zvučili, až se prozvučili do třetí odpolední. Ne že bych jim řádnou přípravu a dodržení programu zazlíval, jen jsem se těšil, že by mohli třeba začít dřív, abych stihl Buty. No nic. Na Buty jsem stejně vyrazil, protože Neřežáci se rozhodli o svůj blok podělit se svým stálým hostem – harmonikářem a klávesistou Ravenem, a to mě nějak nebralo.
O Butách jsem poměrně dlouho neslyšel. Žádné turné, žádná deska, žádné skandály… žijou ještě? Inu, žijou a pořád táhnou, v kotli u hlavní scény se shromáždilo poměrně dost posluchačů. Těžko říct, zda pojali vystoupení oddechově, nebo zda už nějakou dobu nezkoušeli; každopádně občasné výpadky a chyby postřehli asi i laici. Naštěstí známé hity si lidé dokážou dozpívat sami, a tak důležité je hlavně charisma. A toho má Pastrňákův tým na rozdávání.
Jako obvykle začaly na různých scénách naskakovat různé časové skluzy, a tak jsem si v nejbližší době poněkud zanadával, že z trojice -123 min., Triny a Pod černý vrch jsem kvůli všelijakému zvučení a své chaotické migraci vlastně pořádně nic nestihl. Následovala občerstvovací a relaxační pauza, ale ani ta nestačila odbourat následky horka (a to jsem dodržoval pitný režim a pobýval ve stínu). Jelikož ani zbytek rodiny na tom nebyl o moc líp, obešli jsme ještě park a vyrazili domů. Na příští ročník by si měli do Bohnic objednat nějaké příznivější počasí.
