Do třetice přináším neúplný záznam z dalšího festivalu. Tentokrát ne proto, že bych nevydržel do konce – naopak, musel jsem vydržet, ale byl jsem upoután k jedné scéně a druhá mi tedy zcela unikla.
Den Kozla, tedy den otevřených dveří v pivovaru, který podstatnou měrou má zásluhu na tom, že se hodně festivalů konalo a koná, probíhal v sobotu 4.6. Kromě řady doprovodných akcí fungovala také dvě pódia. Opět je tu možnost doplnit v diskusi dojmy z pódia na parkovišti, já se zaměřím na pódium v pivovaru.
Program krátce po deváté otevírala skupina východočeská – pardon, česká: Marien, protože jim to „kazí" jeden Pražák, Zubřík, jak uvedli na pódiu. Že mi připomínali Poupata, asi není nic zvláštního, ale přeci jen, byli přesněji usazeni pod vedením Víti Troníčka a působili zvláštním způsobem naléhavě. Ale ne nepříjemně. Po jejich mírné baladické melodičnosti nastoupila skupina Bezefšeho, která do vystoupení vložila opět všechnu svou energii a pomalu plnící se trávník, celé dopoledne a část odpoledne skrápěný deštěm, se začal v rytmu písniček hýbat.
Dvojici folkových skupin vystřídal na dva vstupy bluegrass, i když vlastně každý z opačných pólů – nejprve šli Poutníci, kteří zavzpomínali na své největší „pecky", zřejmě vědomi si, že publikum nemusí být plně stoprocentně informováno o posunech v žánru. Nevynechali Panenku ani Telegrafní cestu (naštěstí ne jako přídavek, jako ve Strakonicích). Optimálně dramaturgicky postaveno. Poutníky střídal Cop, který nemusí dramaturgicky moc přemýšlet, ten strhne vždy a každého. Obecenstvo se ukázalo jako znalé a požadovalo Pár minut, mně Copáci zahráli Irish (Vyliž). Pokusil jsem se Míšu Leichta vyprovokovat jako moderátora, ale dostal mě. Tak příště…
Multižánrovost pódia v pivovaru byla potvrzena i dále: Stráníci s Mírou Ošancem mě zmátli, protože se nechali uvést jako Stráníci, a pak řekli, že tu jsou jako PPM Revival, a podstatnou část jejich vystoupení tvořila muzika z repertoáru tohoto tria. I česky zpívané věci byly z onoho období. Moc pěkné a decentně udělané to bylo, radost poslouchat takový revival. Následující Kameloti byli z hlediska obecenstva vrcholem dne a plocha se navzdory dešti skutečně zaplnila. Kamelot odvedl standardní profesionální výkon, je vidět, že ani déšť jej nepřinutí improvizovat…
Na skupinu The Angeles jsem byl zvědav, neboť se jedná o projekt Marka Zavřela z Kvokálu. Skupina sama existuje asi 12 let, v nové sestavě s Markem asi půl roku, a chtějí hrát co nejvěrněji rock and rolly tak, jak se hrávaly v dobách jejich vzniku – tedy k tanci Provedení rock and rollů a další muziky z 50. a 60. let bylo vcelku standardní, leč účinné – na publikum – opravdu začalo tancovat, i na počasí – vysvitlo slunce. Ale přeci jen, nějaký vývoj k vlastní tváři to zřejmě ještě bude chtít. Závěr patřil skupině Happy to Meet a měla to docela těžké, přeorientovat roztančené publikum na keltskou muziku. Ale nic neošidili, hráli zasvěceně a upřímně a publikum to poznalo. Pěkný vrchol večera, skupinu slyšeli i návštěvníci od parkoviště, protože tam se končilo o dvě hodiny dříve.
Na závěr poznámka ke zvukaři – jsem zřejmě zmlsán Pájou Jindrákem, ale 25 minut na one man show, která mě čekala při každé výměně kapel, by bylo moc i na Felixe Holzmanna kombinovaného s Hlustvisihákem. Zvuk byl v pohodě, zvukař vyhověl všem a vše poctivě a pečlivě připravil, proti tomu nic, ale málo platné, 25 minut při každé výměně skupiny je 25 minut trápení hlavně pro publikum. Tady se to sneslo, publikum se střídalo, korzovalo a konzumovalo, ale na festivalu s publikem soustředěným bych to zažít nechtěl.
