Zdá se, že hudební publicisté vzali na vědomí, že Countryfontána je opravdu trvale a dlouhodobě největším countryovým festivalem v Praze, a tak se jich na Výstavišti v Praze hemžilo ve čtvrtek 16. 6. docela dost. Kompletní reportáž si jistě přečtete, tak jen pár stručných postřehů.
Intenzívní reklamní kampaň na vlnách Countryrádia a marketingový tah s postupným zvyšováním ceny vstupenek čím blíže k datu konání vyšly – základní hlediště kolem fontány byla zaplněna. Svým dílem přispělo samozřejmě i počasí.
Největším dílem ale přispěla letos dramaturgie. V minulých letech jsem měl pocit jistého žánrového zaměření, letos byly rovnoměrně zastoupeny všechny styly a žánry, které se k hudbě FCT hlásí. Začínal Fleret s Jarmilou Šulákovou – a nezklamal. Trošku se možná rozevírají nůžky mezi písněmi s Jarmilou a bez ní, ale stále je to škola pro všechny, kteří se chtějí zmocnit folklóru a neznásilnit jej při tom. Druhým účinkujícím byl Wabi Daněk s M. Dvořáčkem. No… nešlo jim to tak, jako v Pikovicích. Možná vedro, možná nezvyklé prostředí s jezerem za zády – trošku zbytečně se „váleli" v některých pasážích svých písní a protahovali je. Hráli klasiku, a o to víc to možná znejisťovalo publikum, které ji má naposlouchanou trochu jinak.
O Bezefšeho jsem referoval již mnohokrát, zde působili jako reprezentant nových folkových směrů v naší muzice – na některé diváky až přízračně, ale příznivě přízračně. Pacifik jsem propásl (příležitost pro vás přispět do diskuse), po něm následoval zástupce bluegrassu: Reliéf. Trošku méně rozpohybovaní než Bezefšeho, i tak ale uvolnění a v pohodě předvedli další ze škatulek „portovních" žánrů. Nezasvěcený posluchač musel žasnout, co všechno se vejde pod jednu střechu našich žánrů a jak to spolu dobře ladí.
A pestré mozaice nebyl konec: Karel Černoch si přivedl svého mladého hudebního přítele z Kanady Martina Mayera a vystoupili společně. Karel Černoch na halfplayback, ale jeho one man show bylo o to více strhující. M. Mayer se brzy přidal několika velmi pěknými čísly na klávesy a společně si s Karlem zazpívali. Vybírali spíše klasiku, např. Zrcadlo. Proč se interpreti bojí svých vlastních novinek? Podobně na tom byli Hoptropáci – neriskovali, vybírali největší pecky a hráli jak za mlada – ta trojice snad nestárne a publikum to náležitě ocenilo. A pak už zbýval jen závěrečný a osvědčený Petr Kocman. O tom by mohl doplnit někdo něco zase do diskuse, kdo vydržel až do konce.
Pochopitelně že nechyběly doprovodné akce, soutěže, vyhlášení výsledků ankety o nejoblíbenějšího moderátora (své žezlo z Fontány 2004 jsem předal kolegovi Milanu Schmidtovi – poslechněte si jej v odpoledním vysílání), produkce Fontány a ohňostroj. Kdo chce mít stručný vzorek toho nejlepšího, klasického i nového, co se v našich žánrech děje a nechce cestovat daleko, tak jej na letošní Fontáně získal.
