Svérázná folková skupina Kaluže z podkrkonošského Pilníkova, kterou jsem vídával na letních festivalech po celé republice, se v posledních letech poněkud odmlčela. S kapelníkem Martinem „Pašou" Pachlem jsme si proto povídali, jak se Kalužím daří a co v nejbližší době chystají.
Pokud nelžou záznamy na vašem webu, Kaluže fungují 10 let, což už se nedá brát na lehkou váhu. Jaký máte recept na kapelní dlouhověkost?
No… první dva roky Kaluží považujeme za nulté – to fungoval de facto jen název a vznikal styl, za který jsme se pak rozhodně nechtěli prát. V sestavě, která začala koncertovat, fungujeme 8 let.
Recept jak dokázat, aby kapela chvilku vydržela pohromadě, se myslím podobá manželskému soužití. Ty slova z radnice jsi určitě taky zhruba pamatuješ, když ti je pán nebo paní s bronzovou medailí předříkávali… tolerance, úcta a tak podobně.
Vloni jste oproti předchozím letům zvolnili tempo koncertování. Bylo za tím jen očekávání přírůstku do rodiny nebo ještě něco dalšího?
Bylo v tom jak očekávání přírůstku, tak natáčení ve studiu. Konkurzy jsme nijak nehrotili, nikam jsme se nehlásili – žádné soutěže. Prostě nebyla chuť se takových (trošku loketních) akcí účastnit. To ale neznamená, že se někdy na nějakém konkurzu zase neobjevíme. Nechali jsme to jen na pořadatelích, kdo se ozve, a musím přiznat, že nám to na tak těžký loňský rok akorát vyhovovalo. Letos to ještě není to pravé, ale postupně prožíváme jakýsi hudební „refresh".
Druhé album jste točili dlouho a po kouskách. Proč zrovna takhle?
Ono to nebylo plánované točit takhle dlouho – na druhou stranu jsme taky nechtěli nic uspěchat, chtěli jsme si to pěkně v klidu užít. Nás nikdo nehoní abychom se museli časově vejít do určeného datového limitu. Trochu nás „naklovalo" k větší píli vydavatelství Indies Records. Vydali by nás, ale museli bychom to do nějaké doby stihnout dokončit, čehož jsme v dané situaci nebyli schopni. Ozvali jsme se Indies, když jsme to dotočili, ale jejich ediční plán byl již hotov. Tak to zase vydáváme sami s tím, že budeme mít i na stránkách Indies odkaz, protože Milan Páleš zřídil rubriku specialitek, ve které by nás chtěl mít.
Jeden rok je doba zralá skoro na to, aby člověk dostal skoro nutkání přetáčet nejstarší písničky znova. Neměli jste takové myšlenky?
S touto myšlenkou jsme se taky setkali, ale hned jsme ji zavrhli. Spousta věcí se předělávala, ale nikdy ne celá písnička. To by to nebylo dokončené nikdy. Všechny písně byly točené s chutí a radostí, a to je hodně důležité. Tomu albu věříme.
První deska Vločky se ničím netajou se nedala nikam zaškatulkovat. Jak to v tomto ohledu vypadá s tou druhou?
Já ti nevím. Asi to bude obdobné. Na albu je spousta hudebních vlivů, protože v Kalužích netvoří jen jeden člověk. Vždy tam byli tři autoři a teď do tvorby zasáhla ještě další Jana (ze dvou Jan). Vyústění tohoto počtu autorů má za následek, že se na albu prolínají písně v rytmu valčíku, raggae, funky, blues, rock, acapella i písně s lidovým nádechem a já ani netuším, jak se těm dalším stylům říká… Oni nám to řeknou kritici pěkně po lopatě sami.
Není to žádný kalkul, je to prostě fakt, že žádná jiná hudba autora k danému textu nenapadla, nic víc. Jeden kritik (když se vyjadřoval ke zmíněným Vločkám…) napsal, že každá písnička je jiná, že to není kompaktní, že tam je pořád nějaká změna atd. – čímž nám nechtěně pěkně pochleboval. I když je druhá deska takto žánrově různorodá, nemění to nic na tom, že by tam nebyl cítit náš styl tvorby a aranží, který jsme si chtě nechtě během let vytvořili.
Kdy a kde plánujete album pokřtít?
Plánujeme to pokřtít samozřejmě v naší obci Pilníkov v pátek 22. července pod širým nebem na hřišti. A bude-li pršet, nezmoknem, neb tam bude vystavěn stan pro případ nouze. Začínáme v 19:00, po nás jako večerní host vystoupí Santana & Friends což je grůpa Pepy Zámečníka, u kterého jsme CD točili. Takže Pilníkov zažije i slušnou tancovačku.
Kudy chodíte, tudy děláte reklamu Pilníkovu. Je v tom čistě patriotismus nebo z toho máte i ekonomické výhody?
Jsme rádi, že jsme se v tak malé vesnici vůbec sešli a že to, co děláme, má nějaký smysl. My jsme se nikdy netajili tím odkud jsme a pořadatelé různých festivalů psali místo Pilníkova úplně jiná města. Tak na tom názvu obce teď docela trváme a obec se nám za to čas od času odmění i po finanční stránce. Je to spolupráce, kterou bych přál více skupinám tady v republice.
Ještě mi pověz, jestli jste vyrazili s Divadlem za Monikou Šramlovou na SuperStar?
Pár členů z Divadla se prý na obrazovce mihnulo, ale já to nesledoval, ani kvůli Monice.
Válka s modrými světly trvá?
Na válku s modrými světly nahlížíme pořád stejně jako v době, kdy píseň, na kterou narážíš, vznikala. I když už se autor Ondřej vyjádřil, že je až móóóc proletářská… Osobně si myslím, že je to v případě TV jenom dobře.
Modrá světla nebo Tak trochu smutná koleda jsou čistokrevné protestsongy. Vyvolávají u lidí nějaké zvláštní ohlasy?
To ano. Lidi chtěj pořád slyšet jinej názor na to, čím jsou z médií denně bombardováni. Takže občas na nás někdo z publika vykřikne, ať zahrajeme zmíněnou píseň a my se docela rádi přizpůsobíme – když si na ni ještě vzpomeneme…
