Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, bývá občas v listopadu severní Morava. V té Moravě město Ostrava, v té Ostravě Husovo náměstí, na náměstí dům, v domě Třanovského sál, v sále festival Listopadání. Sice žádná hvězdná akce s velkými jmény, ale i tak tu bývá leccos zajímavého ke slyšení.
Za festivalem stojí poněkud netradiční pořadatel – Českobratrská církev evangelická v Ostravě, ovšem není třeba se obávat, že by se do diváků od rána do večera hustila agresivní evangelizace. V programu vystupují jak skupiny a jednotlivci z různých církevních sborů, u nichž se křesťanské téma objevuje často, tak interpreti „nezávislí“.
Poprvé jsem měl tu čest se festivalu aktivně zúčastnit v polovině devadesátých let. Už tehdy zabral celý víkend. V pátek večer bývá tradičně vystoupení jedné skupiny nebo tématicky zaměřený pořad (promítání, diskuse s pozvanou osobností a podobně). V sobotu mají pro své půlhodinové bloky vyhrazený čas skupiny a písničkáři, den pak uzavírá hodinový koncert pozvaného hosta. V neděli probíhají v Třanovského sále bohoslužby, avšak i při nich se mohou uplatnit účastníci festivalu. Novinkou posledních let je sobotní dopolední hudební dílna s obměňovanými tématy – jeden rok zaměřená na tvorbu písňového textu, další třeba na volbu hudebního doprovodu či aranžmá.
Hned, jakmile návštěvník vstoupí do malého předsálí s šatnou, zjistí, že se ocitl na typicky akci „rodinného typu“. Vstupné je dobrovolné, doporučuje se na dnešní poměry směšných 30 Kč, v místnosti přes chodbu za rohem najdeme malý samoobslužný bufet. Zázemí pro účinkující je skromné, ale vyhovující, zvukař pohotový a zručný. A protože se sál nachází v centru Ostravy (nedaleko významných orientačních bodů jako magistrát, Stodolní ulice či bar Baník), bývá i přes den obsazena nejméně polovina všech židlí, což znamená i se stojícími a fluktuujícími posluchači nejméně padesát až šedesát hlav (na večerním koncertu pak přibližně dvojnásobek) s věkovým průměrem – no, troufnu si říct, že kolem dvaceti let. Co by za to řada kapel dala, mít takových mladých holek na koncertě…
A jak to vypadalo letos? Páteční večer patřil dvěma Tensingům, a to z Bohumína a z Ostravy. To není pouhý název skupin, jakkoliv to tak vypadá; „Tensing“ je zkratka pro Teenage singing, tedy zpívání -náctiletých. Mívá tedy mnoho podob na různých místech, ovšem všechny nějak vycházejí z křesťanství a více či méně se blíží gospelovým sborům. V sobotu odpoledne po hudební dílně na téma zhudebňování textu pak před publikem defilovala skutečně pestrá přehlídka muzikantů různých stylů, žánrů i uměleckých kvalit. Zahájila skupina Namoutěkutě kolem jednoho z tahounů Listopadání, orlovského českobratrského faráře Štěpána Janči. Následně ovládli pódium na dlouhou dobu písničkáři (vesměs ze severní Moravy): havířovská Jana Rychtaříková, ostravský Honza Košař, hned dva zástupci z Oslavic Mirča Mikulec a Radek Palacký. Zřejmě největší ohlas měly vtipné a křehké písničky Honzy Dospivy (obzvlášť Vegetarian reggae bylo velmi podařené). Více zvuku pak přinesla skupina Mindenki: na rozpisu měla zapsáno etno-rock, ovšem považuji to spíše za nouzové označení, z jejich nástrojů šla pohodová rytmická muzika. Oblibu písní v jidiš potvrdilo vystoupení Tomáše Novotného a Barbory Baranové. Vokální půlhodinu převážně se spirituály obstaral Pětník, po něm už byl čas na uzavírající worshipovou skupinu Trnová koruna, která připomněla posluchačům, že na tomto festivalu nejde o strhující a dokonalé výkony, velké počty prodaných CD nebo slávu, ale o rodinnou atmosféru, v níž se nadšeně zatleská ztrémovanému amatérovi. A aby se dostalo i na příznivce náročnější podoby folkové muziky, celý festival nádherně uzavřela kapela Noi, která i ve čtyřech a s mírně indisponovaných frontmanem Petrem Wagnerem zaplnila sál nejen diváky, ale i tóny v promyšlených aranžích a básnickými texty. Nenechala se vyvést z míry ani kuriózním fyzikálním jevem v aparatuře, na níž se kdovíkde chytal signál rádia a v pauzách mezi písničkami bylo z reproduktorů zřetelně slyšet jakýsi folklór.
Neděli jsem už trávil jinde, takže nemohu posloužit reportáží z dopoledních bohoslužeb. Nesmírně mě potěšilo, že tradice založená před více než deseti lety žije dál i přes personální změny a stále přitahuje dost lidí. Moc se těším na Listopadání 2004.
