Ačkoliv se Bílá nemoc označila po svém vzniku za nástupce Bonsaje, její zvuk byl úplně něco jiného než klasická Bonsai. Nebo ne?
Rozhodně ano, kromě bonsajistů Tomáše Poláčka (kapelník, kytara, zpěv), Zdeňka Hříbala (zpěv) a (po krátkém působení Jana Ponocného) Jirky Podzimka (el. kytara) je v Bílé nemoci od počátku rocková rytmika – Ivan Němec (bezpražcová baskytara, zpěv) a Petr Krejčí (bicí), která vydržela beze změny dodnes.
V Lucerna music baru: zleva I. Hloch, I. Němec, Z. Hříbal, J. Snětivý, P. Krejčí, F. Pokorný, M. Martínek Novým názvem a příklonem k rocku jste se možná od Bonsaje oddělili, ne však ale písničkami. Pokud vím, s Františkem Stralczynským jste aspoň ze začátku spolupracovali…
V úplně počáteční sestavě z listopadu 1990, která ovšem nikdy koncertně nevystoupila, byl Franta dokonce jako zpěvák a kytarista. Ještě před prvním koncertem Bílé nemoci (15.4.1991 na Petynce) sice odešel, zůstal však alespoň jako dvorní textař. Vděčíme mu za většinu textů na prvním albu Hodiny v nás (1992) – tam jsou ještě i písně z Bonsaje. V období kolem druhého (Lahvový a stesk, 1996), tak trochu „stávkoval“ a nahradil ho zejména Michal Bureš. V posledním období svého života však intenzivní spolupráci s Bílou nemocí obnovil a přispěl mnoha krásnými texty na třetí studiovku, Zloději obálek (1999), která vyšla už po jeho smrti a je mu věnována.
Jméno jste si na hudební scéně museli budovat dlouho. Neměli jste někdy chuť se na všechno vykašlat a věnovat se jiným aktivitám středního věku?
Vždycky nás to bavilo a doufám, že tomu tak bude i nadále. Příjemná rocková písnička s folkovými prvky a inteligentním textem si posluchače (a v případě Bílé nemoci i mnoho hezkých posluchaček) vždycky najde a pro ně to děláme. Máme svůj okruh fanoušků, který se zvolna rozšiřuje i mimo Prahu, a naše koncertní a mediální aktivita se od jara 2000, tedy 10 let po vzniku Bílé nemoci, velmi výrazně zvýšila, takže o nějakém odlivu energie nemůže být ani řeč – naopak! Čtyři dosavadní alba Bílé nemoci
Vaše poslední album vzniklo jako živá nahrávka. Budete chtít ještě někdy živé nahrávání zopakovat, anebo si naopak říkáte, že příště už jenom ve studiu?
25.2.2002 proběhne něco podobného, i když bez nahrávání – vystoupíme živě a unplugged na Radiu Country v pořadu Živák. Desku Malostranská beseda live jsme natočili k deseti letům Bílé nemoci a (až na jednu výjimku z pera Honzy Buriana) jako průřez třemi dosavadními studiovkami. Nyní pracujeme na písničkách na další a až těch desek (a písní) bude zase víc, rádi se k živému natáčení (nejspíš zase v Besedě) vrátíme. Navíc to bylo velmi příjemné a snad se nám podařilo zachytit atmosféru tří magických nocí na konci milénia.
Jak se vám podařilo ke spolupráci na albu přesvědčit lidi s úplně jiným pojetím muziky – Wabiho Daňka a Věru Martinovou?
Jsou to naši dlouholetí přátelé a vybrali jsme pro ně písně, o nichž jsme byli přesvědčeni, že jim sednou. To se také splnilo a jejich účast byla velmi příjemným zpestřením.
Nejen vaše oblíbené tříkrálové večírky, ale řada dalších projevů svědčí o tom, že jste úspěšní baviči. Byli jste v Bílé nemoci takoví odjakživa? A v Bonsaji?
Bonsai byla spíš o pocitové a meditativní muzice, ke které se nějaké šaškování ani dost dobře nehodilo. V případě Bílé nemoci to je přece jen trochu jiné, na bigbít se dá blbnout mnohem líp. Rádi spolupracujeme např. s Alešem Hámou, který každý křest či Tříkrálový večírek promění ve velkou šou. Právě Tříkrálový večírek 2002, který proběhl nedávno, byl v jeho režii a kromě Bílé nemoci se na něm podílelo i mnoho přátel, s nimiž jsme vykouzlili iluzi nejlépe obsazeného tuzemského koncertu historie. Kde jinde také uvidíte na pódiu dohromady Claptona s B.B.Kingem, Micka Jaggera, Eltona Johna, Johna Lennona a Yoko Ono, Michala Davida, Žbirku s Gombitovou, Helenku Vondráčkovou, Haničku Zagorovou, Víťu Vávru, Martina Maxu a ještě mnoho dalších obdivovaných i zatracovaných hvězd světového i českého šoubyznysu?
Na oslavě svatby J. „Pepsona“ Snětivého: zleva P. Krejčí, Z. Hříbal, I. Hloch, M. Martínek, F. Pokorný, I. Němec, J. Snětivý Co plánujete v Bílé nemoci dál?
Letos se na podzim dožijeme plného tuctu let, které plánujeme řádně oslavit (hlavně v Malostranské besedě), právě jsme natočili koncert v Besedě pro pořad ČT Na plný pecky! (ČT 1, 4.3., 23.10), přičemž o několika dalších televizních vystoupeních jednám, zanedlouho představíme dokument ze zmiňovaného Tříkrálového večírku a snad i další klip, v září pojedeme na rockovou dovolenou do Chorvatska, samozřejmě nás čeká mnoho koncertů po celé republice a v létě spousta festivalů, no a v neposlední řadě už přemýšlíme o páté desce, na kterou sbíráme materiál. Možná vyjde už letos!
Referují o vás jak Folk&Country, tak Big Beng. Do jakého žánru se řadíte vy sami?
Jsem rád, že máme dost široké žánrové rozpětí (byť to z posluchačského hlediska nemusí být vždy výhoda). Na jedné straně hrajeme nefalšovaný (a občas i tvrdší) bigbít, na druhé i velmi intimní folkové písně. Teď dochází k zásadní změně, kdy nás opouští dlouholetý kytarista a houslista Ivo Hloch. Tím přicházíme o housle i perkuse, protože akustický kytarista a perkusista Milan Martínek bude hrát na elektriku beglajty po Frantovi Pokorném, který přechází na Ivošův post. Zvuk se ale zároveň obohatí, protože si k dechům přiberu piano a hammond. I po této změně bych naši muziku charakterizoval jako rockovou písničku s folkovými prvky.
Jak se vám dnes po dvaceti letech na hudební scéně daří „umění zůstat malým“?
V tom krédu je podle mě skromnost, ale nikoli bázlivost či příliš malé sebevědomí. Vždyť je zde použito i slova „umění“. Podle mého názoru je důležité uvědomit si, čeho chceme dosáhnout, o jaké obecenstvo nám jde, a také jaké jsou naše možnosti. Raději budeme hrát inteligentní rock pro 150 příjemných a věrných posluchačů v Malostranské besedě, z nichž pro mnohé je Bílá nemoc už něco jako součást životního stylu, než slaboduché popěvky pro tisíce „záchvaťáků“ ve sportovních halách, kteří by nás opustili, jakmile bychom přestali být „in“.
