Vaše povolání – lékař – se stalo součástí vaší hudební image. Jakému odvětví mediciny se věnujete?
Jsem radiolog-diagnostik.
Tomáš Poláček, spoluzakladatel Bonsai, byl také lékařem – přečetl jsem si, že neonatologem. Můžete mi tohle slovo přeložit do češtiny?
Tomáš pracoval jako specialista na novorozence, působil na jednotce intenzivní péče v Podolí.
A když probíráme ta povolání, čím byli František Stralczynský a Alena Suková v době Bonsai?
Ája tehdy studovala střední grafickou školu, Franta toho vystřídal víc – např. geodet, pošťák, myl nádobí na lodi a nebo taky pracoval v klubu Amfora.
Ve skupině jste měli nadprůměrný počet lékařů, ale její členové poté – na konci století – také nadprůměrnou úmrtnost. Zanedbala se lékařská péče, anebo jste vedli tak náročný život?
U Franty, který nebyl členem Bílé nemoci, ale psal pro ni texty, to bylo tím náročným životem. Tomáš zahynul rukou zrůdy, která tak chtěla pomstít domnělou křivdu.
Zažili jste v kapele nějaké příhody, při kterých se vám velmi hodilo lékařské povolání?
V Bonsaji jsme měli několik bouraček, naštěstí vždy se šťastným koncem (akorát jednou to Áju docela slušně skalpovalo), jinak jsem už taky křísil návštěvníky hudebních či restauračních zařízení.
Bonsai – umění zůstat malým
Skupinu jste zakládali s mottem „umění zůstat malým“. Znamená to, že jste předem odmítali být hvězdami a zpívat pro davy?
To motto bylo vyvoláno článkem o bonsajích v časopise pro zahrádkáře, líbila se nám ta skromnost.
Jak jste se pak ale vyrovnali s úspěchy, kterých bylo hned po startu kapely dost? Překvapila vás odezva publika?
Ta odezva byla skvělá hlavně na Portě, kterou jsme v letech 1983-4 vyhráli. Díky tomu jsme měli zajištěné hraní po klubech. K vydání desky však, zejména kvůli textům, nedošlo.
Na Portě v 80. letech jste vedle řekněme trampsky orientovaného folku a písničkářů tvořili tak trochu alternativu. Jak vás a vaše písničky přijalo napoprvé publikum?
Rozhodně skvěle, a i to přispělo k našemu vítězství v interpretační Portě hned napoprvé. Franta Horáček naši produkci tehdy dokonce přirovnal k hudbě Simona a Garfunkela.
Kdy byla podle vás Bonsai na vrcholu? Mysleli jste si, že to půjde ještě výš, nebo kapela narazila na své hranice?
Vrcholem byla určitě ta vítězství na Portě. Jak už jsem řekl, desku jsme vydat nesměli, a naše tehdejší popularita, kdy jsme věděli, že dost lidí si naše písničky zahraje pro radost, nám vcelku stačila.
Historii Bonsaje poznamenal odchod Františka a Aleny. Proč k tomu došlo?
Ája odešla „za lepším“ do Žentouru, navíc mezi ní a Frantou to občas dost skřípalo. Franta byl vůbec dost složitá osobnost, takže to samé lze říct i o jeho vztahu s Tomášem. Navíc chtěl hrát čistý folk, my jsme ale pozvolna směřovali k složitějšímu a dá-li se to tak říct, rockovějšímu aranžmá – přišel Jirka Podzimek na elektrickou kytaru a Hanka Navarová na klávesy, občas jsme využívali i rytmické smyčky.
Co vás vedlo k tomu, že jste ryze akustický kytarový zvuk skupiny začali obohacovat o další nástroje?
Snaha dát písničkám další rozměr, už tehdy se nám líbili interpreti jako Dire Straits či Bruce Springsteen.
A proč Bonsai v roce 1990 skončila definitivně? Vyčerpání, nespokojenost, touha po změně?
Jednak v tom byly rozpory mezi Frantou a Tomášem, jednak odchody dalších – Jirka Podzimek se musel živit s jinými kapelami a hlavně jsme byli bez zpěvaček (po odchodu Áji u nás působily Eva Kulichová a Simona Dolejšová).
Kdo z tehdejších účastníků Port a vůbec z folkové scény vás v 80. letech nejvíc zaujal? A kdo vás zaujal v minulém roce? Změnil se nějak váš hudební vkus?
V 80. letech asi spřízněný Nerez, AG Flek a ze sólistů Plíhal, Dobeš a Nohavica, loni mě potěšilo vzkříšení právě AG Fleku a deska But.
Udělal byste dnes něco jinak, litujete nějakého rozhodnutí?
Rozhodnutí ani ne, jen mě mrzí, jak už jsem řekl, že Bonsai nevydala (kromě singlu Zázraky a Jinotaje/Maturant, který vyšel u Pantonu v edici Dostavník) žádnou desku.
Můžete si poslechnout ukázku. Co dělají vaši bývalí spoluhráči dnes?
Franta a Tomáš se už na nás bohužel dívají tam seshora. Ája zpívá se Žlutým psem, Honza Soukup, kontrabasista, je patologem v Motole a příležitostně vystupuje s dixielandem Nápoje, kytarista Martin Keller učí a hraje s Petřínem a Jindra Poláček, Tomášův bratr, který hrál na piano a zobcovku, se živí vodním stavitelstvím.
Jak vnímáte bonsajovské revivaly, ať už v podobě skupiny Bonsai č. 3, nebo jen tím, že se její písničky uchytily mezi lidmi? Jak se vám třeba líbí zpracování písničky Mysterioso na poslednímu albu Neřež?
Je skvělé, že ty písničky stále žijí, myslím, že Tomášovy a Frantovy věci budou mít přemýšlivým posluchačům vždycky co říct. Na tom, že Neřež bude hrát Mysterioso, se možná dohodl Vítek Sázavský s Tomášem už při natáčení alba Bílé nemoci Zloději obálek, jehož byl jedním z hudebních režisérů. Tam ji tehdy nahrál a nazpíval sám Tomáš a bylo cítit niterné souznění mezi ním a už nežijícím Frantou, který ji asi pojal jako určitý odkaz Tomášovi. Na albu Neřeže se jí ujali výborní muzikanti – pianista Zdeněk Zdeněk a jako zpěvák Vítek, ale právě kvůli tomu, že tam to souznění mezi autorem a interpretem není a nemohlo být, vyznívá podle mě trochu hluše…
O nástupci Bonsaje – skupině Bílá nemoc – je druhý díl rozhovoru, zveřejníme ho za několik dní.
