Vzestup skupiny Znenadání byl poměrně strmý. Přiznám se, že jsem byl fascinován a zároveň tiše záviděl. Jak jste vznikli a jaké byl ty úplné začátky?
Vznikli jsme z hnutí mysli profesorky ruštiny paní Mandové na podzim roku 1992. To jsme ale ještě ani my, ani profesorka Mandová netušili, že jsme vlastně vznikli. Bylo totiž ustaveno těleso asi patnácti studentů 4. ročníku pražského Gymnázia Na Vítězné pláni za účelem hudebního vystoupení na maturitním plese, který se konal začátkem roku 1993. Poté, co toto vystoupení proběhlo a my byli vypískáni z pódia, přišlo nám docela roztomilé se společnému zpěvu dále věnovat. Z původní sestavy se v průběhu dalších měsíců vylouplo definitivní desetičlenné Znenadání a začal jeho vzestup, historiky umění zpětně označovaný za „strmý“. To, jestli byl opravdu strmýa někdo nám ho dokonce záviděl, není vůbec naše zásluha. Ono to šlo nějak samo.
Měli jste nějaký vzor, kterému jste se chtěli přiblížit?
Pokud vím, tak neměli.
Takové sbory, jakým bylo Znenadání, se vyvíjejí často dost živelně. Bylo tomu tak i u vás, anebo někdo držel skupinu pevně v rukou a řídil ji kýženým směrem?
Bylo to přesně tak. Znenadání se vyvíjelo naprosto živelně, neboť jsem všichni v té době byli opravdoví živlové, plní energie. Byli jsme studenti, nevěděli co roupama a kromě zpěvu nás zajímalo snad už jen víno. Tím chci podtrhnout nespoutaný rozkvět sboru na začátku existence. Byly to časy velmi romantické. V prvních měsících jsme se kupříkladu scházeli na zkoušky na trávníku u rotundy svatého Martina v Praze na Vyšehradě. Co kdo přinesl, to se zpívalo, vše s velkou chutí.
Málo se ale ví, že při vší této živelnosti v pozadí stála osoba, která nás citlivě, ale přitom velmi důrazně a vytrvale umělecky vedla. Ten člověk se jmenoval Tomáš Smetana a vděčíme mu za mnohé.
Kdy byla podle tebe skupina na vrcholu?
Tak to vím docela přesně. Bylo to v létě v roce 1996. Tehdy jsme byli ve Vysokých Tatrách a několik z nás vystoupilo k vodopádu Skok nad Štrbským plesem. Byla to nadmořská výška jistě přes 1000 metrů. Výš jsme asi nikdy nebyli, nepočítám-li cestu letadlem na koncertní turné v USA, kam nás na maličkatý hudební festival pozval rok před tím pan Bauman, který na nás náhodou narazil při procházce na Vyšehradě, kde jsme zkoušeli, jak už jsem říkal. To bylo dobrých 10 tisíc metrů nad mořem, ale vyneslo nás tam letadlo.
Co se týče muzikantského vrcholu, tak jeden jediný bych jednoznačně neviděl. Všechny povedené koncerty byly vrcholem. Abych se ale nevykrucoval, tak asi období 1997-99, kdy jsme jednou získali na Zahradě Krtečka, a taky se nám v té době docela vydařila některá vystoupení třeba na Folkové růži nebo jedno v Telči.
Myslel sis v té době, že to půjde ještě někam výš, anebo jste tehdy už narazili na své hranice?
Tak v těch Tatrách by to ještě výš šlo, ale přišlo nám to dost riskantní. Někteří z nás měli jenom sandály a ačkoliv bylo léto, tak místy byla sněhová pole a dost to klouzalo. Nechtěli jsem hazardovat a zbytečně zaměstnávat Horskou službu.
No a co se zase muzikantské oblasti týče, tak výš by to snad ještě šlo. Spíše jsme narazili na hranice dole. Zjistili jsme totiž, že v basu se stěží dostaneme na E. A to navíc jenom po ránu. Myslím, že na to jsme dojeli.
V rámci našeho rozsahu jsme asi byli v té době tak stupínek pod maximem. Jenže my jsme to zpívání vždycky brali trochu na lehkou váhu, a tak vlastně nevím, jestli bychom se k tomu maximu vůbec někdy dopracovali.
Co ti Znenadání dalo a co ti vzalo? Splnila se všechna tvá očekávání, nebo zůstalo ještě něco nedosaženého?
Mně osobně dalo Znenadání manželku.
A očekávání se nám splnila všechna, neboť jsme žádná velká neměli. Znenadání vzniklo živelně, živelně fungovalo a živelně i dofungovalo. Žádné velké plány.
Vaše deska vznikla kuriózním způsobem – natáčení jste vyhráli jako cenu na Zahradě. Myslíš, že byl k tomu příhodný čas, anebo jste chtěli s nahráváním ještě nějakou dobu počkat?
Můžete si poslechnout ukázku. No příhodný čas to moc nebyl, protože to nahrávání probíhalo v říjnu, začínal zimní semestr a my jakožto studenti měli spoustu jinejch starostí.
Kdybych to měl hodnotit vážným pohledem seriosního člena pracovité, ambiciosní kapely, tak už bylo spíše pozdě. Pro nás to nahrávání byla především cenná zkušenost, co to takové nahrávání vlastně je, a jak má taková desetičlenná vokální skupina vlastně nahrávat. A taková zkušenost měla přijít dříve. To všechno bychom totiž byli možná zúročili při nějakém dalším nahrávání někdy v budoucnu, které by asi pak vypadalo o mnoho lépe, ale ke kterému už nedošlo a asi ani nedojde (i když kdo ví…). No prosim, přece jenom něco nedosaženého…
Nic to nemění na tom, že jsme z toho dárku měli obrovskou radost, že jsme si ten týden náramně užívali, že na to moc rádi vzpomínáme, a znovu především Honzovi Friedlovi, ale i Vojtovi Zíchovi a Vláďovi Čížkovi děkujeme. Ať žije Vyšší Brod!
Kde se vám zpívalo nejlépe a kde nejhůř?
Jednoznačně nejlépe pod Cihelnou branou v Praze na Vyšehradě. Je tam nádherná akustika a na jaře a v létě se tam do našeho zpěvu mísilo ptačí cvrlikání a šumění kaštanů.
Obecně se nám vždycky zpívalo lépe spíše tam, kde bylo méně lidí a byly menší prostory. Nic to nemění na tom, že atmosféru velkých festivalů jsme měli moc rádi. Dobře se nám myslím zpívalo z arkád jindřichohradeckého zámku, kde jsme byli několikrát a vždycky to bylo fajn. Taky rádi vzpomínáme na několik vystoupení v Třeboni, včetně hrobky.
Nejhorší to bylo v pražšké budově Sazky, kde jsme spoluvystupovali na předvánočním dýchánku sazkových zaměstnanců. Měli tam nějaké kvetoucí exotické rostliny, které svým pylem dráždily několik z nás, kteří jsme alergici, a prakticky tak znemožnili podat umělecký výkon hodný souboru našeho jména.
Existuje ještě Znenadání, nebo jste skupinu definitivně rozpustili?
Znenadání momentálně nefunguje na bází sborového zpěvu, občas se ale sejdeme, popijeme nealkoholického nápoje a zavzpomínáme na staré dobré časy. Čekáme, až budeme mít 30. výročí založení, pak uspořádáme koncert na Strahově a soubor oficiálně rozpustíme.
Co dnes dělají jeho členové? Pokračují dál v muzice, anebo to je pro ně uzavřená kapitola života?
Budu věcný: mateřská dovolená 3x, již brzy však 4x, jeden věčný student, ostatní pracující inteligence. Myslím, že dnes mohu říci, že to je uzavřená spíše kniha. Ale stálo to za to a kdybych ji viděl v obchodě, určitě bych si ji koupil. Je hustě popsaná a má spoustu hezkejch, barevnejch obrázků.
Zhruba polovina z nás pokračuje v něčem podobném v různých vokálních souborech. Jeden dělá programového ředitele nejmenovaného pražského Rádia (1), takže se muzikou svým způsobem dokonce přiživuje.
A jaký vztah k muzice máš dnes ty?
Veskrze kladný.
