Bez dnešní legendy by country asi nikdy neprorazila v padesátých a šedesátých letech na popové hitparády. Začněme trochu netradičně zprostředka.
Atkinsovou když ne nejslavnější, tak jistě nejcharakterističtější skladbou byla totiž instrumentálka z roku 1965 Yakety Axe – a také byla jeho první hitparádovou jedničkou. Přitom skladba není jeho – původně se jmenovala Yakety Sax, složil jí Boots Randolph a s původním názvem jí u nás třeba natočili Olympic v základní podobě, tedy se sólem na saxofon. Ovšem právě Atkinsova verze z ní udělala nesmrtelnou instrumentálku, mnohokrát později napodobovanou. Zpívanou verzi natočil později spolu s jiným vynikajícím kytaristou, ovšem z popové oblasti – Markem Knopflerem. Ačkoliv Atkins sám byl vynikajícím kytaristou, studiovým hráčem a autorem, natočil snad stovku sólových desek, tak jeho hlavní význam a síla spočívala v producentské a aranžérské práci. To on přiblížil country popu a přitom zachoval a zvýraznil všechny charakteristické znaky country a tím ji dostal do povědomí dalších posluchačů, kteří by jinak country ani nezaregistrovali. Chet Atkins prostě vytvořil to, čemu říkáme Nashville sound.
Chet Atkins nezačínal jako kytarista. Na radu svého staršího bratra začal v sedmi letech hrát na housle. Kytara ho ale stále přitahovala a v devíti letech u něj zvítězila. Na střední škole – to bylo na začátku čtyřicátých let – už doprovázel slavnější muzikanty. V jeho životě také hrál úlohu Knoxville a místní rozhlasová stanice. Vystupoval v show Billa Carlisla a spolupracoval s Dixie Swingers. Po třech letech pak odchází do jiné stanice v Cincinnanti. I když byl později Chet Atkins vzorem pro mnoho muzikantů, i on sám měl vzor, jehož hru na kytaru postupně rozvinul – byl to Merle Travis.
Do Grand Ole Opry poprvé vstoupil jako předskokan Reda Foleyho, to bylo v roce 1946 a v tom samém roce vydává i svou první desku a má svůj vlastní rozhlasový pořad v Richmondu. Tehdy ale také měl problémy, protože jeho hraní se lišilo od konzervativních představ jeho šéfů. Rovněž štěstí u gramofonových firem bylo proměnlivé. Až když poslal svůj demosnímek do velké gramofonové firmy RCA, usmálo se na něj štěstí. Její producent Steve Sholes si vzpomněl, že už Atkinse slyšel dříve a byl rád, že se Atkins ozval a okamžitě jej kontaktoval. Atkins v té době působil v Denveru a tak se opět stěhoval – do Nashvillu.
Po příchodu do Nashvillu se stal v roce 1949 Atkins studiovým kytaristou firmy RCA. Od té chvíle začal spoluvytvářet zvuk countryových titulů této firmy. Natočil ale také osm vlastních skladeb, na pěti z nich i zpíval. V roce 1950 dostal opět stálé angažmá v Grand Ole Opry, stále jako doprovodný kytarista, tentokrát pro Mother Maybelle a Carter Sisters. Tím získal i trvalé místo v nashvillské hudební komunitě. V roce 1953 se stává hudebním konzultantem firmy RCA a v tomtéž roce se firma orientuje i na vydávání většího množství instrumentálních nahrávek, na nichž se podílel i Atkins. V polovině padesátých let má první hit se svou verzí Mr. Sandmana a dalším hitem byl duet s Hankem Snowem Silver Bell. Nu a na konci padesátých let byl již Atkins uznávanou jedničkou v oboru countryová kytara a žádaným hráčem. Hovořil ale i do výroby kytar a všeho co s kytarami souviselo.
V šedesátých letech stoupá nejen po žebříčku funkcí ve firmě RCA, ale roste i hudebně a vystupuje nejen na countryových festivalech, ale i na jazzovém festivalu v Newportu, má za sebou i vystoupení v Bílém domě v roce 1961, a má rozhodující vliv na sound nahrávek firmy RCA. Pod jeho produkcí vznikaly nahrávky Elvise Presleyho a Eddyho Arnolda, objevil Dona Gibsona, Waylona Jenningse, Floyda Cramera, Charleyho Pridea, Bobyho Barea a Connie Smith. Vicepresidentem countryové divize RCA se stává po smrti svého patrona Sholese v roce 1968. O jeho první hitparádové jedničce z roku 1965 Yakety Axe jsem hovořil na začátku. Na konci šedesátých let má další hity – Country Gentleman nebo Prissy, na počátku sedmdesátých let vydává ještě několik alb, ale ty už dosahují na htparádě spíše průměrných umístění. Atkins jako muzikant spolupracuje s dvojicí Homer and Jetro, jeho hudební sláva trochu bledne, ale jako producent si vede neustále na výbornou po celá sedmdesátá léta.
Koncem sedmdesátých let se Atkins chce věnovat i jazzu, to naráží na odpor firmy RCA a tak od ní odchází v roce 1982 ke Columbii a v roce 1983 vydává první album pro tuto firmu:Work it out with Chet Atkins. V průběhu osmdesátých a počátku devadesátých let pak Atkins ukazuje, že je multižánrovým instrumentalistou při spolupráci s jazzmeny a natáčí desky třeba s Markem Knopflerem či Jerry Reedem. Vydává i sólová instrumentální multižánrová alba, spíš už jako bonbónky pro posluchače v devadesátých letech. Bohužel je ale u něj v polovině devadesátých let diagnostikována rakovina a v závěru devadesátých let s ní bojuje. Boj prohrál v roce 2001, 30. června ve svém domě v Nashvillu.
Chet Atkins získal 11x Grammy, 9x byl instrumentalistou roku CMA a držitelem ceny za zásluhy o rozvoj country – to díky své hře na kytaru. Ale jeho hlavní přínos spočíval v rozhodujícím ovlivnění vývoje tohoto žánru v šedesátých a sedmdesátých letech v úloze jedné z nejvýznamnějších osobností tehdejšího hudebního průmyslu.
