Ernest Tubb bývá považován za zosobnění country. Byl mezi prvními honky-tonkovými interprety a jako první dosáhl i celoamerického věhlasu. Ostatně, jeho první nahrávka se jmenovala Pocta Jimmie Rodgersovi. Ernest Tubb byl nejmladší z 5 dětí, a pochází z Ellis County v Texasu. Jeho rodiče se ale v jeho raném věku rozvedli a bydleli každý jinde a tak Ernest trávil pubertu cestováním mezi otcem a matkou. Při cestování si nemohl nevšimnout různých muzikantů a nesetkat se s country. Zaujaly ho písničky Jimmieho Rodgerse a brzy začal hrát na kytaru. Když v roce 1933 Rodgers zemřel, rozhodl se Tubb, že bude jeho pokračovatelem. Vypravil se do San Antonia, kde působil jeden z jeho kytarových přátel a začal působit v jeho kapele. Brzy dostal místo sólového zpěváka a také prostor v ranní show místní rozhlasové stanice.
Od počátku se Ernest Stylizoval co nejblíže k výrazové podobě Jimmieho Rodgerse a připoutal po jeho smrti k sobě část jeho fanoušků a zejména fanynek. Dokonce se seznámil i s vdovou po Rodgersovi, ta jím byla unešena a doporučila jej firmě RCA k podepsání kontraktu. První dvě desky ale byly propadák a kontrakt tak neměl dlouhého trvání. To bylo v roce 1939, ale hned u druhé firmy zakotvil Tubb na dlouhých a rekordních 35 let – od roku 1940 do roku 1975 nahrával pro firmu Decca, která s ním nejprve podepsala smlouvu jen na rok. První nahrávkou byla píseň Blue Eyed Elaine, která se stala malým hitem.
Ve třicátých letech Ernest Tubb samozřejmě zpíval v malých místních barech a v rozhlasových stanicích, a nijak se nešetřil – náročné prostředí a jódlování se podepsalo na jeho hlasivkách. Shodou okolností na počátku let čtyřicátých, v době začátku nahrávání na desky, byl z důvodu onemocnění hlasivek nucen zanechat jódlování a přizpůsobit styl svého zpěvu svým hlasivkám. Tato změna se pak pro něj stala charakteristickou – možná naštěstí, kdo ví, jak dlouho by vydržel jen se stylem svého vzoru. Jeho hvězda ve čtyřicátých letech soustavně stoupala – první velký hit s více jak milionovou prodejností přišel v roce 1943 – Walking the floor over you a naplno mu otevřel cestu k filmu – úspěšný byl ale i předtím: hned z kraje čtyřicátých let se zpíváním ve filmu Fighting Buckeroos v r. 1941, i do Grand Ole Opry. Ve čtyřicátých letech se začal objevovat ve filmech a byl prvním, kdo hrál v Grand Ole Opry na elektrickou kytaru. V druhé polovině čtyřicátých let začal pravidelně vystupovat s doprovodnou skupinou Texas Troubadours, otevřel si svůj obchod s muzikou v Nashvillu a co se týče desek, v sérii hitů plynule přešel z let 40. do let 50., například: „Have You Ever Been Lonely? (Have You Ever Been Blue),“ „Let’s Say Goodbye Like We Said Hello,“ „I’m Biting My Fingernails and Thinking of You“ (spolu s Andrews Sisters), „Slipping Around,“ „Blue Christmas.“ , „I Love You Because“ a „Throw Your Love My Way“
Ernest Tubb byl nejen prvním, kdo hrál na elektrickou kytaru v Grand Ole Opry, ale i prvním country muzikantem, který vystoupil v Carnagie Hall, což bylo do té doby nemyslitelné, navíc s takovou, řekněme, konzervativní podobou country, jakou reprezentoval Tubb. V roce 1949 měl 13 hitů v countryové hitparádě, v následujícím roce jen o dva méně a jeho věhlas se šířil i mimo území USA. Ostatně – od roku 1944 neopustil horní patnáctku americké hitparády ani na okamžik a umístil tam 54 písní. Jeho prvním hitem č. 1 byla píseň Soldier´s last letter.
V padesátých letech hodně spolupracoval s interprety, kteří stáli na počátku své dráhy – například s Hankem Snowem či Hankem Williamsem. V roce 1955 natočil slavné Žluté růže z Texasu. Začátkem šedesátých let začala prodejnost jeho desek klesat, stále však vyprodával koncertní sály a jeho televizní show byla rovněž velmi populární. Natočil sérii nových verzí klasických countryových hitů a v roce 1964 i sérii písní s Lorettou Lynn. Další tři velké desky vydal do konce šedesátých let.
Konec šedesátých let a začátek sedmdesátých pak pro Ernesta Tubba znamenal, kromě umírněného koncertování a vyhřívání se na výsluní popularity i sbírání vavřínů za celoživotní práci. Byl v roce 1970 prvním autorem, uvedeným do autorské síně slávy v Nashvillu a předtím, v r. 1965 šestým interpretem v síni slávy zpěváků. Aktuálních hitů rapidně ubylo – v první polovině sedmdesátých let měl jen jedinou píseň v hitparádě, a to v roce 1973. Proto přechází k menší gramofonové firmě u které měl ještě jeden menší hit v roce 1979. V roce 1979 také vychází LP The Legend and Legacy, kde společně s Tubbem zpívají jeho písně hvězdy country: W. Nelson, M. Haggard, Ch.Atkins a další. To byla také poslední deska s Tubbovými písněmi, která se dostala do hitparády. Zdravotní problémy způsobily, že v roce 1982 silně omezil vystupování a byl ke slyšení jen výjimečně. I tak potřeboval v průběhu svého posledního turné lékařskou péči. V roce 1984 pak umírá.
