Známý festival Mezi ploty prošel areálem Psychiatrické léčebny Bohnice už potřinácté. Zatímco v prvních letech šlo o akci hlavně divadelní, čím dál víc se prosazuje hudba. A letošní neděle by udělala radost i ortodoxním folkařům.
Zásluhu na expanzi hudby měly letos dvě nově zřízené scény. Kavárna Jacobs I. a II. „Jednička“ stála v jihozápadním rohu areálu hned vedle nově otevřeného postranního vstupu a v ohybu hlavní festivalové cesty, a tak interpreti na ní byli ve značné výhodě. Navíc káva za dobrovolný příspěvek a křesílka ve stínu lákaly ke krátké zastávce. Jacobsovo dvojče obsadilo prostor za divadlem, tady už posluchači seděli víc na slunci – zase ale publikum bylo stálé. Nové scény bohužel zaplnily prostor i zvukově, a tak vytlačily plenérová divadla kamsi daleko do parku, kam ale zase přicházeli lidé bočním vchodem, a tak snad nebylo tak úplně zle.
Akustičtěji naladěné posluchače potěšil hned na začátek Hradišťan na scéně Oáza. Kromě lidovek zahraných tradičním folklorním stylem došlo i na zhudebněné Skácelovy básně, mezi nimiž nechyběla Modlitba za vodu. Škoda, že hudci nepřidali, i když to publikum mohutně vyžadovalo. Orientální hudba v podání následující Feng Jün Song mě příliš nebavila, a tak jsem se vydal zjišťovat, co je letos nového. Před hlavní scénou v tu dobu už tančil docela početný dav k písničkám Mňágy a Žďorpu vše dunělo Nohavicovou Těšínskou. Nezdržoval jsem se dlouho, Kavárny mi na 14:45 naplánovaly schízu: jít na Ivo Cicvárka, nebo Neřež? Velký skluz ve „dvojce“ to vyřešil za mě, usadil jsem se do křesílka a sledoval, jak Ivo a půlka skupiny OKO lákají posluchače. Docela se jim to dařilo, počet lidí narostl z původních třiceti asi na stovku. Absence Jany Havlové si všimli asi jen ti, kdo kapelu znají blíže, její violoncello by asi pomohlo v boji s hlukem od ostatních scén – Ivo se pokusil vedle razantních písní zařadit i jemnější, například Prvněkrát, nebo Lávky, a jeho virtuozní drobnokresba přece jen dál od scény zanikala. To Jan Burian, který se na pódium postavil po výměně kláves, se s dynamickými odstíny příliš nemazal, zdvojnásobil počet posluchačů hlavně písněmi o ženách: Ema, Eva, Květa, Lenka…
Trnul jsem, jestli neprošvihnu Neřež o sto metrů dál, ale nestalo se. Neměl jsem ale odvahu se pařit celé jejich vystoupení na slunci, takže jsem zůstal dál od stanu s muzikanty. Těžko tak soudit zvuk. Ovšem všichni čtyři si hraní užívali a když na konci Zdeněk Vřešťál nabídl zdarma singl, bleskově se zvedlo ze země hodně posluchačů.
Mezitím už v Oáze proběhlo vystoupení Terne čhave a Gothartu, chvilku se nikde nic akustického neodehrávalo, což byl dobrý důvod se projít, protáhnout a občerstvit. Konzultací s programem jsem zjistil, že to nejzajímavější mám asi stejně za sebou, pobavil jsem se pohledem na šílící teenagery u nohou Vypsané fixy a zdržel se půlhodinku na vystoupení Anny K. Nutno říct, že od této dobyvatelky hitparád a rozhlasových kanálů jsem čekal víc, snad mohl zvukař vynést její hlas víc, snad to byla indispozice.
Váhal jsem, zda se zdržet ještě na Dana Bártu, nakonec jsem dal přednost klidnější cestě z bohnického vršku dolů do města, které ožívalo nedělní večerní dopravní špičkou. Nové scény a dramaturgie neděle mě nesmírně potěšily, jen se mi zdálo, že ve vzduchu okolo Divadla se tóny ze všech repráků občas přetlačují a nepříjemně se navzájem ruší. To by chtělo nějak doladit.
