Stalo se již tradicí, že Folkové růži předchází jeden až dva koncerty, které pořádá skupina Jen tak tak na některém malebném místě Jindřichohradecka. Nejinak tomu bylo i letos na hradě Landštejně a kromě Jen tak taku zpříjemnili náladu ještě Ginevra a hit loňské Folkové růže – Inkululeko Yabatsha ze Zimbabwe.
Abych byl tedy přesný – večer se neodehrával na hradě Landštejně, ale v areálu restaurace pod ním. Odfpoledne se totiž tvářilo, že bude deštivé a tak se Milda Vokáč (pořadatel večera a basista Jen tak taku) rozhodl neriskovat a umístit účinkující, zvukaře Pavla Jindráka i diváky pod plátěné střechy. Nebyl to zas až tak špatný nápad. Nebe se sice vyjasnilo, ale žízniví a hladoví měli občerstvení hned u hlediště a i děti našly za pódiem několik atrakcí.
Jen tak tak celý večer i zahajoval a díky tomu, že již opět má dvě zpěvačky, zahrál i své starší písničky, které se zpěvačkou jednou hrát nemohl. Jejich novou zpěvačku jsem slyšel již před časem v Praze a tenkrát mě příliš nenadchla. Dnes, před domácím publikem byl její výkon o poznání lepší. Myslím, že až se vyzpívá a bude si jistější, mohou její a Míšiny dvojhlasy znít velice zajímavě. Další novinkou v kapele byla (alespoň pro mne) výměna na postu basy. Tedy nikoliv personální, ale nástrojová. Milda Vokáč zanechal svůj kontrabas doma a hrál na baskytaru. Závěrečné dvě písně pak zazpíval Jen tak tak za doprovodu členů skupina Inkululeko Yabatsha a bylo zajímavé, že nekteří z nich nejen tleskali, ale znali i český text písničky a zpívali s kapelou.
Druhým vystupujícím byla pod hradem Landštejnem Ginevra z Příbrami. Tito rodiče dvou velmi úspešných cédéček potěšili jak příznivce balad a zhudebněných pověstí, tak i ty, kteří mají v oblibě písně pijácké. Já jsem Ginevru poměrně dlouho neviděl a tak mě v její sestavě překvapil akordeon, který obsluhuje (střídavě s kontrabasem) Milan Černohorský.
Závěr úspěšného a divácky poměrně slušně navštíveného večera pak patřil „černouškům“, jak jsme si zvykli říkat patnáctičlenné africké skupině, jejíž jméno Inkululeko Yabatsha je pro naše jazyky téměř nevyslovitelné a pro naše mozky nezapamatovatelné. Pokud jste byli nebo slyšeli o loňské Folkové růži, dokážete si jejich vystoupení snadno představit.
Jedná se o taneční smršť plnou divokých rytmů i klidných pasáží. Do některých tanečků pak byli vtáhnuti i diváci – především děti. Ty se pak na pódiu objevili i ve chvíli, kdy celé seskupení bez hnutí zpívalo píseň, kterou jsme většinou pokládali za hymnu (zda se o hymnu opravdu jednalo nevím). A aby toho ještě nebylo málo, kromě tancování tito Zimbabwané i výborně zpívali. Když si představím, že bych měl deset minut křepčit jako oni, je mi jasné, že kdybych to vydržel, padnul bych udýchán k zemi. Oni však bez problému navážou zpěvem, jaky by právě doodpočívali…
Celý večer velice rychle utekl, ale Folková růže začíná oficiálně až zítra, takže se máme na co těšit.
