Hank Snow, vlastním jménem Clarence Eugene Snow, se narodil v kanadské provincii Nové Skotsko, ale už ve 12 letech utekl z domova a nechal se najmout jako plavčík na obchodní loď, kde vydržel 4 roky. Předcházel tomu rozvod jeho rodičů, když mu bylo 8, výchova babičkou a poté a příchod nového, zlého otčíma. Na lodi bavil svým zpěvem námořníky a získal přezdívku Jódlující Ranger, protože hodně znal písničky Jimmyho Rodgerse – nezůstala mu natrvalo: poté co prošel mutováním a hlas se mu změnil na baryton , změnila se mu i přezdívka – Zpívající Ranger. Ale nepředbíhejme – v 16 se vrátil domů a začal hrát a zpívat v barech. „Normální“ prací se živil jen příležitostně.
Hankova matka mu v mládí věnovala balík desek Jimmiho Rodgerse, kterého do té doby poslouchal jen náhodně a ten hocha okouzlil – po několika týdnech poslouchání si Hank koupil první vlastní kytaru a začal zkoušet Rodgersův styl. Několik let pak zpíval v barech po celé provincii Nové Skotsko, než našel odvahu a odcestoval do Hallifaxu. To bylo v roce 1933. U místní zábavní firmy se uchytil a její manažer mu poradil, aby si změnil jméno na westernově znějící Hank. Po tři roky pak v Hallifaxu vystupoval sám, nebo ve skupině s názvem Blue Yodeller and Hank Snow and His Guitar.
Jeho finanční situace v Hallifaxu vůbec nebyla růžová, zejména poté, co se oženil – to bylo v roce 1936. Vzápětí získal ale stálé vystupování v kanadském vysílání pro farmáře a to pod jménem Hank the Yodelling Ranger. Podpis smlouvy s RCA brzy následoval a hned první dvě desky: The Prisoned Cowboy a Lonesome Blue Yodel se staly hity. To zahájilo šňůru deseti let a devadesáti hitů v Kanadě, ve 40tých letech měl i vlastní show a koncem onoho desetiletí si musel změnit přezdívku, jak už bylo řečeno na Singing Ranger – s barytonem už jódlovat nešlo.
Koncem čtyřicátých let byl kanadskou hvězdou, USA však byly jím nedotčeny, ačkoliv se o to pokoušel. Hrál třeba na Wheeling Jamboree v Nové Virginii, krátce žil v Hollywoodu. Příčina nezájmu byla prostá – v té době se v country v USA nedalo začínat jinde než v Nashvillu. A u Hanka se to plně potvrdilo. Jeho gramofonová firma navíc neustále odkládala jeho premiéru v USA snad z obavy, aby neztratil zájem kanadských fanoušků. Až v roce 1948 hrál Snow v dallasu, seznámil se s Ernestem Tubbem a ten ho uvedl i do GOO v roce 1950. Pak už RCA souhlasila s Hankovým uvedením na americký trh.
Začátky v USA nebyly takové jako v Kanadě – první dva singly se chytly jen okrajově – Marriage Vow v r. 1949, ani v GOO to moc nyvycházelo a tak dokonce uvažoval o návratu do Kanady. Ale naštěstí přišla píseň I´m movin on a byl to šok – 21 týdnů byla na čele hitparády. I další písně byly hity: The Golden Rocket a The Rhumba Boogie. A bylo vyhráno – v letech 1951-1955 měl 24 hitů v Top Ten a v roce 1954 píseň I don´t hurt anymore byla 20 týdnů první. Hank rozšířil svůj repertoár z cestovních písní také na country boogie, havajskou hudbu, rumby či kovbojské písně. V druhé polovině padesátých let pak jeho věhlas přeskočil i do Evropy a Asie.
Na konci padesátých let se také na čas sblížily cesty Elvise Presleyho a Hanka Snowa, především díky manažerovi Tomu Parkerovi, Hank natočil i několik rock and rollů, ale srdcem i úspěchy zůstával u country: do horní desítky se dostaly třeba písně „Big Wheels“ ( sedmá v r.1958), „Miller’s Cave“ (9. v r. 1960), „Beggar to a King“ (5.místo v r., 1961), „I’ve Been Everywhere“ (jednička v roce 1962), and „Ninety Miles an Hour (stříbrná v r. 1963).
Během šedesátých let ale jeho úspěchy pomalu slábly, především v souvislosti se změnou country směrem k popu. Tuto změnu ještě Hank ustál, ale nástup Bakersfieldského soundu jej skutečně rozčílil. Soustředil se na účinkování v GOO a udržoval si tak svou popularitu. V roce 1974 neočekávaně vydává singl Hello love, který obsadil první místo v americké hitparádě. To ale bylo prakticky všechno.
Poté co opadly hitparádové úspěchy, začaly se dostavovat ceny – v druhé polovině sedmdesátých let byl Hank Snow uveden do skladatelské síně slávy v r. 78 a o rok později do interpretační síně slávy a získal také několik titulů za životní úspěchy a příspěvky k rozvoji žánru. V roce 1981 se skončila jeho pětačtyřicetiletá spolupráce s RCA – tím byl Snow rozčarován, právě tak jako směrem, kterým se country v osmdesátých letech ubírala – 80% country je prý podle něj žert nevhodný k poslechu. Svůj styl a své fanoušky si však stále udržoval v GOO až do své smrti 20/12/1999 ve věku 85 let. Na sklonku života napsal i autobiografii a věnoval se nadaci proti zneužívání dětí a firma Bear records vydala multidiskový komplet jeho nahrávek.
