Koncerty v klubu Lišák mívají zvláštní atmosféru. Většinou se zde nezačíná včas. O přestávce se nikdy nespěchá, takže se vyplatí zajít do přilehlé cukrárny. Kapely nebývají na pódiu, ale pod ním… Tentokrát byli na programu Skoro (o kterých jsem byl přesvědčen, že již nehrají) a liberecký Jarret.
První na řadě byli Skoro. Upřímně řečeno – z jejich vystoupení jsem měl pocity velmi rozporuplné. Hned na začátku marně hledali bubeníka, poté se v první písničce na své sólo nestihla dostavit hráčka na saxofon… A i jinak mi jejich vystoupení přišlo nevyrovnané a mírně křečovité. Možná to bylo dáno právě tím, že se přehnaně snažili navodit uvolněnou atmosféru.
Pokud jde o repertoár skupiny Skoro, myslím si, že jde o dobré až velmi dobré kousky, kterým by prospělo živější provedení. Hůř se mi posuzují texty, protože místy nebylo zpěvačkám rozumět. Zde stále váhám, zda to bylo špatnou prací zpěvaček s mikrofonem, nebo špatnou prací zvukaře.
Oživení v první půlce nastalo ve chvíli, kdy Skoro předali a vtipně okomentovali první průkaz členky fanklubu skupiny Skoro. Zato věčné lazení kytaristy (a i komentování této činnosti), dohadování se mezi sebou o tom, kterou písničku vlastně mají hrát (na seznamu se jim „pomíchaly“ názvy pracovní s oficiálními…), večer spíše drobilo na jednotlivé písničky a narušovalo celkový dojem.
Po přestávce nastoupili na prkna pod pódiem (a z části i na pódium) Jarreti a hned bylo znát, že jde o kapelu s jiným založením, jinými zkušenostmi a nejspíš i jinými ambicemi. Na Jarretu je znát, kolik už má odehráno a že hraním se mnohé naučil. AŤ už se jedná o průvodní slovo, dramaturgii večera, práci s hlasy a mikrofonem…
Je zajímavé, že nikomu vlastně nepřijde divné, že Jarret začne svůj koncert anglicky zpívanou převzatou písničkou. Do repertoáru prostě zapadá a někdo možná ani netuší, že není jejich. Stejně tak nejspíš nikoho nepřekvapila přítomnost dalšího člověka v sestavě Jarretu. Do Prahy totiž s Jarretem přijel jejich nepravidelný host Jan Provazník. Toho si z minulých let pamatuji jako výborného foukačkáře, ale tentokrát na foukací harmoniku došlo až při přídavcích. Během koncertu Honza střídal bonga a saxofon. Zvlášť když se v jedné písničce sešly jeho saxofon s Hančiným, byla to paráda.
Nebudu zde vypisovat repertoár večera (stejně si jej nepamatuji), nebudu ani vyzdvihovat klady jednotlivých muzikantů. Nebudu citovat průvodní slovo Marka Štulíra. Kdepak, to by stejně nemělo smysl. Chci vám jen říst, že koncerty Jarretu mají těžko opakovatelnou atmosféru. Že kromě Fleretu bych na české scéně těžko hledal kapelu, která odehraje koncert s takovým nasazením. Prostě a jednoduše vám chci doporučit: Jděte na Jarret – stojí to za to. A třeba se dočkáte i své oblíbené písničky. Jako já tentokrát – Blues pro první řadu.
