Zahrada nejsou pouhé série hudebních bloků, ale samostatný svět. V něm se i muzikant, publicista, ba i pořadatel může stát na chvíli obyčejným návštěvníkem. Stal jsem se jím tedy na řadu hodin i já. Dlouho jsem uvažoval, zda si mohu dovolit zveřejnit své subjektivní dojmy, protože se z nich může leckdo pokoušet vyvozovat dalekosáhlé závěry, nakonec mě přesvědčilo, že něco podobného už učinil kolega Milan Tesař na webu Proglasu.
Přesto chci uvést na začátek návod k použití tohoto článku. Pokud se zde o někom nepíše, může to znamenat, že k němu nemám žádný komentář, případně jsem ho jednoduše neslyšel. Pokud se zde o někom píše, pokusil jsem se zkombinovat své okamžité, naprosto subjektivní pocity se znalostmi souvislostí. Přitom vím, že průměrným řadovým divákem už asi nikdy nebudu, muzikantské zájmy i vlezlé publicistické oko nelze na povel odložit. Jednotlivé kapitolky se nesnaží vyčerpat téma a slouží spíš jako oddělovače myšlenek. Hvězdy
Folková špička je poměrně široká, což se dá zjistit z toho, že se každý rok na Zahradě někdo z ní objeví poprvé či po velmi dlouhé době. Jeho výhoda spočívá v tom, že se nedá tak snadno porovnat jeho výkon loni a letos, abychom zjistili, zda se stále drží, nebo už jen jede dolů. Velké hvězdy se často poznají podle toho, že hrají zásadně písně staré nejméně pět let, mimořádně zařadí něco z posledního alba. Vyšším stupněm hvězd jsou legendy, ty hrají písně staré nejméně deset let. Na tuto kategorii byl nejbohatší první večer: Miki Ryvola, Hop Trop, Spirituál kvintet, Vladimír Mišík. Druhý večer již patřil mládí o něco víc a v neděli se legendy prakticky nevyskytovaly. Před oponou
Opona, zavedená na hlavní scénu před rokem, určitě odbourala mnoho hluchých míst. Před oponu byli vrženi téměř výhradně mladí a nadějní (Vojta Zícha v této společnosti jistě omládl). Na druhou stranu v hledišti po zatažení opony zpravidla polevila pozornost, a tak hlavním úkolem interpretů se stalo upozornit na svou existenci. Vůbec jsem jim to nezáviděl, ale na druhou stranu jestli aspoň každý dvacátý člověk poslouchal na půl ucha, nějaká ta stovka hlav se nakonec dohromady dala. Nejproblematičtější se mi zdálo vystoupení Mošen – zpívali výborně, ale museli si vystačit s třemi mikrofony, a kvůli tomu jejich zpěv dost zanikal. Skluz
Nevím, zda si dramaturgie po zavedení opony jednoduše vynásobila kapacitu hlavní scény dvěma, každopádně letos se mi zdálo, že se na hlavní scénu pokouší narvat všechno, co lze. Nejvíc to odskákala sobota, kdy jsem už nevydržel a odpadl po Robertu Křesťanovi. Obávám se, že kapely na konci programu to měly tentokrát za trest a rozhodně nebyly vrcholem večera. Navíc rozpětí od sboru Ziarenka po svatbu v přímém přenosu už zachutnalo jako dort kočičky a pejska. Ale kdoví, možná se za pár let dočkáme nepřetržitého provozu amfiteátru. Itinerář
Přimlouval jsem se loni, přimlouvám se znovu. Dejte na viditelné místo program s rozpisem časů! Nemluvím jen o hlavní scéně. Pochopte lidi, kteří by rádi slyšeli X na Radnici a Y u Kapličky, případně i Z na Zámku, ale nevědí, v jakém pořadí to mají obejít. Pochopte návštěvníky v amfiteátru, kteří se chtějí skočit najíst, vyprázdnit a převléknout do stanu, a jsou stále ve stresu, že jim něco důležitého uteče. Funguje to tak na festivalu Mezi ploty, proč by i v Náměšti na každé scéně nemohlo být pár kusů velkého papíru a jeden schopný pořadatel s tlustými fixy? Nejistota tržbu nezvýší, lidi si vstupenku koupí tak jako tak, ať aspoň nejsou frustrováni. Pro spravedlnost bych měl podotknout, že náznak řešení jsem našel v sobotu navečer na bráně amfíku. Zahraniční hosté
Zahrada se i letos profilovala hodně tuzemsky, protože žádná opravdová zahraniční hvězda v plánu nebyla. Z Polska dorazil sbor Ziarenka a z Holandska námořnický sbor Winschoten Shantykoor Maritiem, obojí se mi zdálo unylé, podprůměrné a možná v programu Zahrady zbytečné. (Já vím, že zas někdo začne tvrdit, že nic není zbytečné atd.) Kdyby se nějaká naše hospodská country kapela vydala na folklórní festival do Polska nebo Holandska, asi by zapůsobila víc. V Polsku je určitě hodně lepších a zajímavějších sborů, a jestli chceme nějaké etno, místo námořníků bych pozval rumunskou cikánskou dechovku.
Slovensko pro nás pořád ještě zahraničím moc není, takže se zdráhám je zahrnout do stejné kapitoly. Nicméně od hlavního trumfu (nepočítám-li neplánované a fantastické Funny Fellows) – Zuzany Mojžíšové a Jej družiny – jsem také čekal víc. Srovnání s Čechomorem jim podle mne dost uškodilo, i tak se mi ale zdá, že na poli úprav lidové hudby jsou české skupiny obecně dál. Krtečci
Možná třeba zrovna ta, která (pro mě nečekaně) získala nejvíc hlasů od diváků. Koňaboj jsem, přiznám, neslyšel, takže se pouze spoléhám na charakteristiku „zrockované lidovky“. Čtyři roky trvalo, než si bigbíťáci znovu sáhli na Krtečka, předchozím držitelem byla Benedikta v roce 1999, nemýlím-li se. Na záda jim dýchal Neboysa, který se letos pěkně umístil už podruhé po sobě. Na druhou stranu se zdá, že „nefolklórní bigbít“ netáhne, soudím tak podle výsledků skupin Směr Jih, Gamba Blues Band a Basama s fousama.
Velkou bombou pro mě ale byl letošní neúspěch vokálních kapel. Sedmé místo je sice napoprvé velmi slušné, ale od Voxtetu jsem čekal medaili, ne-li absolutní vítězství, zejména když uzavíral druhý soutěžní den. Pravidlo, že později účinkující jsou ve výhodě, ovšem letos neplatilo – vítězný Koňaboj vyjížděl na dráhu jako třetí (!) z třinácti. Počasí
Ano, bál jsem se deště a zimy. Kdyby se splnily mé obavy, pročvachtali bychom celý festival v blátě. Už ve čtvrtek se ale v Olomouci ukázalo, že velikánské černé mraky se ukázněně vyhýbají, a svatý Petr příměří opět dodržel. Výsledkem bylo naprosto ideální počasí, o jakém za dlouhých zimních nocí sní každý pořadatel.
