Prokletá kaplička
Na scéně u Kapličky jsem v minulosti účinkoval třikrát a vždycky jsem měl pocit, že to je šílené. Nikdy jsem se pořádně neslyšel a nestranní posluchači byli z nás obvykle velmi rozpačití. Letos si tak poslouchám od stanu odpolední vysílání a nestačím se divit, tak falešný vokál neměla Poupata už mnoho let. O pár desítek minut později něco podobného předvádí P+L. Hle, nejsme v tom sami, škodolibě se raduji. Na hlavní scéně jsou pak Poupata i P+L bez chyby. Doufám, že i my jsme na tom tenkrát byli v amfíku líp. Kaplička unplugged a kostel trochu plugged Před rokem se festival pokusil ztéci vnitřek kapličky a ukázalo se to jako dobrý nápad, také proto, že pršelo. Letošní obloha byla ostrým testem, do kapličky ani do kostela už nikdo nemusel utíkat před deštěm či sluncem; i tak se lavice i podlaha v obou budovách pěkně zaplnily. V kostele si říkám už mnoho let, zda to lidi baví, když zpravidla není pořádně rozumět a interpreti volí pomalé písně. Nebyl jsem jediný, koho to pálilo, ale na rozdíl od Slávka Klecandra jsem se nestal mužem činu. Slávek nezištně přivezl, postavil a seřídil aparaturku, a tak bylo přece jen rozumět trochu lépe než loni. Zasloužil by si za to hrát dvakrát déle než ostatní, jenže kostel letos také trpěl syndromem bobtnajícího programu, a tak si zahrál naopak nejméně. Předzahrada
Předloni jsem zažil dvě Předzahrady. Ta v Olomouci byla tehdy trochu leklá, zato večerní Velká Bystřice mě nadchla. Letos byly hodně dobré obě; v Olomouci se sešly na náměstí až dvě stovky lidí a Jirka Wilson Němec měl jako spíkr skvělou formu, ve Šternberku mě fascinovalo prostředí zrušeného kláštera a nádvoří plné nadšených lidí. Troufám si tento koncert označit za svůj nejintenzivnější letošní zážitek. Škoda, že něco podobného nezažili písničkáři v Litovli. Objížďky
Utkali jsme se s nimi právě cestou do Šternberka a zpět. Úsek Loučany-Tešetice ještě bylo možné ignorovat, ale uzavírky v Olomouci-Neředíně a v Senici dost komplikovaly přesuny. Do Olomouce jsme vyzkoušeli cesty přes Hněvotín a přes Křelov, ani jedna nás neuchvátila, ale co se dalo dělat. Největší zábavu jsme však zažili už za tmy při návratu ze Šternberka zkratkou přes Střeň a Náklo, kde jsme se pokusili podle nepřesné mapy trefit odbočku na Vojnice. Skutečně se nám to hned na třetí pokus podařilo, ty předchozí skončily kilometrovými výlety do polí. Kteroupak silnici nám zavřou napřesrok? Mohli by zkusit nějakou přímo v Náměšti, ať se pobavíme.
Vlastně jsem toho moc nenapsal o muzice, aspoň vidíte, že na Zahradě zabere – proč to nepřiznat – samo pozorné naslouchání jen málo času. Mohl bych psát dál o stáncích, TOI TOI, páteční expanzi kapličkové scény, ale nechám toho, aby se dostalo i na muziku. Na rozdíl od jiných reportérů nebudu podrobně hodnotit výkony muzikantů, mám tu jen dvě rubriky, kam jsem zařadil to, co chci nějak okomentovat. Zaujalo, potěšilo, překvapilo
Robert Křesťan a akustická sestava bez bicích! No vidíte, že to jde. Úžasné.
Funny Fellows na krátké návštěvě. Neutekli a nezkrátili vystoupení, i když zjistili, že pořadatel nemá na prodej jejich CD.
Zůstali jsme doma neboli Samson-Janoušek-Redl a jejich jevištní kreace. Velmi mě potěšilo a pobavilo, že si umějí dělat legraci ze sebe samých. Snad se pobavil i vodou politý kotel. Zklamalo, nepotěšilo, rozpačilo (tedy způsobilo rozpaky)
Inu, nerad to říkám, ale Spirituál kvintet. Na nich je asi nejvíc vidět pokles. Pokus zpívat s diváky na jednu stranu sympaticky připomněl Lochotín, na druhou stranu u spirituálu Rock My Soul působil trochu školometsky a z písničky udělal jen sborovou etudu.
Bluesberry buď také už nemají na víc, nebo vystoupení odflákli. Loni byli plní energie, letos jim asi nepomohlo zařazení do třeskutého odpoledne před poloprázdné hlediště.
Když jsem slyšel, jak se Jarret mohutně snaží zacelit vlastními prostředky díru po Bohouši Vašákovi, přál jsem jim hodně štěstí, ale nedovedl jsem si to moc představit. Ten, kdo Jarret předtím neslyšel, asi necítil nějaké problémy; kdo je zná, cítil, že to není ono. Navíc na nedělní vystoupení v amfíku už nebylo moc sil. Jistě to nakonec zvládnou, ale přesto: což takhle Martin Kadlec?
