Michal Prokop vešel do posluchačského podvědomí v šedesátých letech, kdy začal jako jeden z prvních v tehdejším Československu zpívat černošskou hudbu – soul a rythm’n’blues. V polovině osmdesátých let na sebe a svou kapelu Framus Five upozornil albem Kolej Yesterday, po kterém následovaly ještě desky Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti… Po revoluci se vrhl do neklidných vod politiky – byl poslancem, náměstkem ministra kultury, ředitelem projektu Praha – Evropské město kultury 2000, dnes je členem Rady Českého rozhlasu. Ne každý ví, že Michal Prokop je nositelem francouzského Řádu umění a literatury.
V současnosti koncertuje s dvěma tělesy – s kapelou Friends, která se vrací k bigbítové éře Koleje Yesterday i k Prokopovým rythm’n’bluesovým kořenům, a v akustickém triu s Janem Hrubým a Lubošem Andrštem.
Když jste byl aktivním politikem, říkal jste, že hudba je pro vás spíš zpestření, oddech… Platí to i dnes, když jste kravatový svět opustil? Neplánujete comeback ve stylu Kolej Yesterday?
Nic se na tom nezměnilo, comeback v mém věku v téhle branži je nesmysl. Navíc já jsem muziku neopustil, hraju, i když málo, a třeba i něco ještě natočím, ale dělám dnes i řadu jiných věcí a muziku si opravdu nechávám jako svůj soukromý „statek“ – abych promluvil řečí své bývalé politické profese.
Vydržel jste v politice mnohem déle než jiní muzikanti (Kocáb, Mišík). Byla pro vás tahle etapa v nějakém smyslu krásná ztráta?
Byla. Naučil jsem se spoustu věcí, které třeba ještě někdy budu mít šanci použít. Seznámil jsem se se spoustou zajímavých lidí, se kterými bych se jinak nesetkal, ať už tady doma, nebo v zahraničí. Pochopil jsem i věci, které si normální člověk, který politiku sleduje jen z médií, neuvědomuje – že praktická politika je v zásadě koncentrovaný konflikt a že k tomu musíte mít určité vlastnosti, které vám to umožní přežít. Tyto vlastnosti nejsou ovšem vždycky pro okolí příjemné. Sám jsem je u sebe v úplně dostatečné míře asi nenašel, a proto jsem stranickou politiku po osmi letech opustil. Nevím, jestli navždy, ale jak tak sleduji tu současnou politickou garnituru, tak se mi můj návrat zdá čím dál méně pravděpodobný.
Byl jste mimo jiné náměstek Pavla Tigrida, jak na něj vzpomínáte?
Můj vztah s Pavlem Tigridem byl složitý. Nesmírně jsem si vážil všeho, co tenhle velikán pro svobodu a demokracii udělal, a byla pro mě čest moci s ním pracovat. Na druhé straně se naše názory na konkrétní způsob práce a řízení ministerstva kultury tak lišily, že jsem po dvou a půl letech stupňujících se sporů mezi námi rezignoval na svoji funkci a odešel. To nic nemění na nesmírné úctě, kterou k němu stále chovám, a taky jsme až do konce jeho života byli opět v dobrých vztazích.
V Občanském fóru jste se setkal s Václavem Havlem. Nevím, jak blízce jste se poznali, ale jak se díváte na V.H.-člověka a V.H.-prezidenta?
Nikdy jsem nepatřil k užšímu okruhu spolupracovníků, neřkuli přátel Václava Havla, nemůžu tedy příliš konkrétně posoudit, jak dalece se změnil za dobu svého prezidentování. Pro mě je Václav Havel gigantickou politickou ikonou zejména první poloviny devadesátých let, kdy jsme vstoupili do svobodných časů. Moje životní zkušenost ovšem praví, že na ikony je lépe dívat se zdálky. Jiná moje životní zkušenost tvrdí, že taková pozice, v jaké on se pohyboval třináct let, se podepíše na každém člověku.
Vrátí se ještě k psaní?
Z našich několika posledních setkání soudím, že návrat do normálního života je pro něj velmi obtížný a já příliš nevěřím, že se vrátí k normálnímu psaní. Myslím ale, že by měl napsat knihu svých pamětí a dokončit tak svoji historickou úlohu.
Co si jako místopředseda Rady Českého rozhlasu myslíte o našich rádiích?
Soukromé stanice jsou bohužel velmi podobné jedna druhé, vůbec mě nebaví. Výjimky z těch hudebních tvoří Rádio Beat, Radio 1 a Radio Classic, to jsou ty, které poslouchám hlavně v autě. Pokud jde o informace, zpravodajství a publicistiku, pouštím si Radiožurnál, někdy taky Frekvenci 1, ale tady jen publicistiku. A když jsem v autě sám, hlavně v noci tu a tam po letech znovu přicházím na chuť mluvenému slovu, myslím uměleckému – takže ladím i Vltavu.
Moc mi chybí jazz, který někdy i na Vltavě a na Classicu sporadicky najdu, ale čekám, jestli se najde někdo, kdo by věřil, že se i na našem malém trhu uživí specializovaná jazzová stanice. Ještě horší je fakt, že Český rozhlas nemá stanici pro mladé, s kvalitní hudbou, je jí totiž u nás dost, ale komerční rádia ji nevysílají. Zatím není k dispozici frekvence pro novou stanici ČRo, takže snad až se začne vysílat digitálně.
Posloucháte i vy osobně mladou krev české hudby? Máte mezi současnými kapelami nějakého favorita?
Občas někoho vidím v Noci s Andělem nebo na nějakém hudebním festivalu, kde tu a tam taky hraju… Kdybych teď někoho jmenoval, určitě bych měl pocit, že jsem na někoho jiného zapomněl… Ale třeba -123 minut, to je skvělé.
