Ivo Cicvárek není jen externím přispěvovatelem InternetFOLKu. Je to především muzikant a já s hrůzou zjistil, že ačkoliv natáčí už druhou řádnou desku, nebyl s ním dosud na našich stránkách veden rozhovor. Náprava proběhla kupodivu hladce – po mailu nám na to stačilo pět dní.
Ivo Cicvárek (Zahrada 2001) • Dá se nějak vyjádřit kolik času věnuješ muzice? Skládáš pro Mošny, pro Oko, jezdíš hrát… Nejsi třeba už víc muzikant než středoškolský učitel?
Abych pravdu řekl, nemám tušení. Snažím se cvičit pravidelně (což se ale ne vždy daří), skládám naopak velmi nepravidelně. Dva, tři měsíce mě třeba nenapadne ani nota, ani verš – a pak najednou sedím u piána od rána do večera. Pořád mám ale pocit, že ve škole (a v přípravě na ni) strávím víc času než s muzikou. A hlavně – škola mě zatím živí – a hudba ty penízky spíš saje zpátky…
• V létě jsi mi nadšeně říkal, že už máš v hlavě nápady na druhou desku. Jak to v současnosti vypadá?
Teď v lednu máme za sebou přes dva měsíce práce – a další dva měsíce nahrávání a míchání jsou před námi. Pevně doufám, že jsme v půlce i s tím, co je potřeba udělat. Téměř celý instrumentální základ je hotový – nyní (v lednu a na začátku února) točíme s hosty (např. Stanko Palúch, Martin Krajíček, Jarda Panuš, Hubert Ratschker). No a v únoru to doufám během jednoho až dvou víkendů nazpívám. S vokály nám budou ve dvou písních pomáhat Mošny, a jedna písnička bude duet s Žofkou Kabelkovou. Jak jsem si teď sepsal, co nás ještě čeká práce, začínám zase dostávat malou depku… Na druhou stranu mě to ve studiu baví, v Pí-voxu, kde točíme, vládne velmi pohodová atmosféra.
• Pro vydání prvního alba Vidět víc se ti nabídlo prestižní Indies records. Chtějí ve spolupráci i nadále pokračovat nebo přecházíš do jiné stáje?
Pokračujeme ve spolupráci, Milan Páleš z Indies už koncertní verzi nové desky slyšel a chce ji vydat, takže není důvod ke změně. Zhruba v květnu by měla být deska v prodeji. Jo a jmenovat se bude V LETADLE (což ovšem nemá žádnou souvislost s teroristy apod.)
• Loňský rok tě neobvykle často sváděl dohromady s Žofkou Kabelkovou a Marcelem Křížem. Budete tato setkání na festivalových pódiích opakovat i letos?
Kdo ví… Pokud nám to situace umožní, určitě si spolu rádi zahrajeme. Vlastně je dost nepravděpodobné, že by k tomu nedošlo. S Marcelem a Žofií jsme odehráli v prosinci skvělý koncert v Brně. Byla to jakási repríza Jindřichohradeckého sejšnu. Opět vznikala spousta nápadů až na pódiu, okamžité aranže, které už asi nikdy nezazní. Dokonce jsme se snažili Marcela zaskočit zcela volnou improvizací (s Petrou a Janou jsme dopředu neměli promyšlené ani téma, tóninu či tempo) – a Marcel do naší živelně vznikající kompozice začal přímo na pódiu vymýšlet originální text, který se nejenže rýmoval, ale měl i hlavu a patu. A nebylo to žádné blues, kde se všechno třikrát opakuje, takže si člověk může rýmy rozmyslet. Vznikla tak okamžitá skladba Past na Marcela. Ale on se do ní nechytil… No a s Žofkou pracujeme na dalších písničkách. Jedna společná už je hotová (Žofie napsala hudbu na můj text) a teď v pátek máme spolu sraz – zcela cíleně si chceme sednout do čajovny, popovídat si a zjistit, jaké by mohlo být téma další písničky pro Žofii.
Písničkáři táhnoucí za jeden provaz:
Ivo Cicvárek, Žofie Kabelková a Marcel Kříž
(Zahrádka písničkářů v Kuřimi 2001) • Přiznám se, že jsem už delší dobu čekal, jestli nějak navážete na úspěchy písně Nový rok, která odstartovala vaši spolupráci. Jak to vlastně bylo když jsi psal jsi tu píseň, věděl jsi už od začátku, že bude pro Žofku?
Nový rok má docela zajímavou historii. Píseň byla napsána pro brněnskou folkrockovou kapelu Přechodný rok, v době, kdy jsem jako písničkář ještě moc často nevystupoval (bavíme se o letech 95 – 97). Už v Přechodném roku jsem tu písničku nezpíval – to měl na starosti náš kapelník Petr Fabšič. Hlavním melodickým nástrojem tehdejší aranže byl klarinet – většina tehdejších sólových motivů zní i v naší ”flétnové” verzi OKA a i jinak se forma skladby moc nezměnila. Když jsem začali hrát častěji s OKEM, bylo mi té písničky líto (Přechodný rok se v té době už rozpadal), nelíbila se mi ale původní slova. Takže jsem zachoval jen druhou a třetí sloku a zbytek textu vznikl úplně nově. Smysl písničky – hledání důležitých předělů uvnitř vlastní paměti – však zůstal zachován. V roce 1999 jsem se seznámil s Žofií – a v náhlém ”osvícení” mě napadlo, že ten text je vlastně dívčí, respektive, že jeho interpretace může být dívčí. Žofie tu písničku (snad podvědomě) pojala jako příběh dospívání – a to pojetí se mi moc líbí.
• Nezměnil jsi své rozhodnutí neúčastnit se soutěže o písničkářského Krtečka?
Stále mi to vrtá hlavou. Nechci působit jako věčný kuřimský strašák, jenže stejně mě to na Zahrádku písničkářů táhne. Vidíš, to vlastně nesouvisí s Krtečkem (ale nebudu se tvářit, že ocenění mě nezajímají, nebyla by to pravda). A samozřejmě bych se rád objevil i na Zahradě, protože je tam skvělé publikum. Mám ještě pár dní na rozmyšlenou.
• Jirka Brabec už dlouhou dobu říká, že shání člověka, který by mu se Zahrádkou pomáhal organizačně – ani ne tak se zajištěním samotné akce, jako spíše s posloucháním, hodnocením a konzultacemi nad došlými nahrávkami. Nerýsuje se tu pro tebe možnost jak zůstat zapojen do dění okolo Zahrádky písničkářů i v dalších letech?
S Jiřím jsme se už o téhle formě spolupráce bavili a docela mě ta poradenská ”funkce” láká. Letos se do toho ale ještě odpovědně pustit nemohu – v březnu, kdy většinou Jirka intenzivně poslouchá desítky došlých nahrávek, budu já neméně intenzivně dokončovat desku, neb ji musím k 30. březnu odevzdat. Jestli bude Jiří stát v dalších letech o spolupráci, rád pomůžu. Zahrádka je festival, ve kterém (ač ještě není objeven širším množstvím diváků) opravdu vidím smysl.
• Když jsi začínal, na pódiích jsi vystupoval s humornými písněmi, ale jak jde čas, vážníš – Opilí čerti jsou dokonce i protestsong. Čím to?
Ani dneska se na humorné písně nedívám skrz prsty. Smích a dobrá nálada k životu patří – a také v loňském roce mi do repertoáru jedna ptákovina přibyla (Banánový blues). Zhruba od roku 97 se mi ale začaly občas dařit písničky, které vycházejí z mých reálných pocitů, ze situací, které mě potkaly. Nemyslím si, že jsou všechny vážné – ty písně zahrnují širokou škálu pocitů, od vzteku Opilých čertů, přes obyčejné každodenní nálady, až po hravost (Včely). Za velkou částí písňových sdělení, které jsem v posledních několika letech sesmolil, se ale skrývá nějaký reálný příběh či situace. Ve výsledku to nemusí být hned poznat (píseň se třeba tváří zcela nedějově, lyricky), ale mně to pomáhá při psaní.
• Pokud vím, má Oko v Brně cosi jako domovskou scénu, kam si zve hosty – spřátelené muzikanty. Jak to vlastně funguje?
To je jednoduché. Nehrajeme v Brně na nějakém stabilním místě (i když máme své oblíbené sály) – snažíme se mít zhruba kolem 6 vlastních brněnských vystoupení ročně. Málokdo si zve “začínající” umělce byť jen za benzín. A protože sám vím, jak je těžké hrát jako písničkář mimo okruh svého regionu, zvu si téměř výhradně písničkáře. Tímto se vědomě zbavuji možnosti automatických recipročních koncertů (protože řada kamarádů písničkářů mi pozvání prostě oplatit nemůže), raději ale představím našemu domácímu publiku osobnosti, které mě autorsky zajímají, než hosty, na kterých lze protislužbou ”vydělat”.
• Děláš si nějakou “vlaječkovou statistiku”, kde všude už OKO vystupovalo? Dostat se za hranice okresu není dneska žádná sranda.
Statistiku nedělám. Nejvíc v Brně a okolí (dostat se za hranice okresu není tak těžké – začíná pár minut jízdy autem od domu). Dostat se dál než 150 – 200 km od Brna samozřejmě problém je – málokdo si zve “začínající” umělce byť jen za benzín, ale poslední dobou se to začíná lepšit, alespoň co se OKA týče. Teď, když Jana studuje v Bratislavě, doufáme, že se jí třeba podaří domluvit nějaké hraní na Slovensku – už jsme ostatně jednou hráli na Strunobranie. Slovensko je jediná cizina, kde nám mají šanci rozumět (míněno jazykově).
• Je něco nového v Oku samotném?
OKO hraje ve zcela stabilním složení – tj. Petra Klementová na flétny (a v poslední době i klavír), Jana Havlová na violoncello a saxofon. Kromě muziky spolu čím dál častěji jezdíme na různé nehudební akce – v létě na přechod hor do Rumunska, v zimě na lyže. Nové je snad ještě to, že děvčata už dokončila konzervatoř. Petra je teď posluchačkou brněnské JAMU a Jana studuje na Akademii (název jsem teď zapomněl) v Bratislavě, což je mírná komplikace, protože nemůžeme zkoušet uprostřed týdne, ale zvládáme to o víkendech či v pondělí.
• Otázka na tělo – jak jsi na tom ty s hudebním vzděláním?
Špatně. Osm roků klavíru v LŠU, na kytaru zcela samouk. Ale už v lidušce jsem místo běžné hudební nauky chodil do kursu skladby a improvizace – tady jsem např. napsal první skladbu pro hoboj a kytaru. Jenže mě strašně nebavilo cvičit, a tak jsem toho ve 14 letech nechal. A jak už to tak bývá, v tu chvíli mě to začalo naopak bavit moc. Nikdo mě cvičit nenutil, a tak jsem si hrál sám. Bez not. Takže mám dodnes mizernou techniku (zvlášť levé ruky), nedokážu hrát z not, ale zato jsem procvičil hudební paměť a schopnost rychle improvizovat (samozřejmě v rámci svých technických možností). V teorii se sice občas snažím něco nastudovat, většinou ale zjišťuji, že čtu o věcech, které už intuitivně tuším. Takže víc než na vzdělání se spoléhám na intuici. A samozřejmě na děvčata z OKA, která naopak zahrají téměř všechno, co si představím, a navíc mě stabilně nutí (už svou pouhou přítomností) k určitému zlepšování hry, skladby a koneckonců i základních znalostí teorie.
• Díky za rozhovor a pokud se nepotkáme dřív, těším se na Zahrádku písničkářů 2002.
