Redakční úkol z loňských prázdnin – vyzpovídat všechny držitele Krtečků 2001 – je tímto rozhovorem splněn už z pěti šestin. Rómská kapela Terne čhave byla jedním z největších objevů sezóny, ačkoliv její kořeny sahají ještě do starých portovních časů. Kdo si to ale má po deseti letech pauzy pamatovat?
Terne čhave (Zahrada 2001) • Kvůli diskriminaci a rasismu jste kdysi skončili s hraním – jak to vnímáte dnes?
Gejza Bendig: V muzice? Hodně nás překvapilo, že se to změnilo. Třeba když jsme byli na Portě v osmdesátým devátým, museli jsme po vystoupení utíkat domů, naskákat do auta a zmizet.. To byla ta největší agónie skinheadů, to bylo úplně šílený. Dostali jsme nabídku točit ve studiu, jenže po tom zážitku, když najednou vstane tři sta, čtyři sta, pět set skinheadů a začnou pískat, po tom zážitku jsme prostě nic nenatočili.
Roman Feko: To bylo v plzeňským rozhlase.
Gejza: I Svobodná Evropa se tenkrát přihlásila. Tenkrát.
Roman: Bylo to na nás hodně znát, v tu dobu bylo některým šestnáct…
Gejza: Já jsem byl nejstarší, ale taky jsem zas největší chlap, že jo (hromadný smích, Gejza jestli má 60 kg, tak je to hodně, pozn. red.) . Bylo to tehdy dost nepříjemný, dokonce jsme někam přijeli a tam prázdný sál, plakát ani jeden, protože se báli, že tam můžou přijít… Díky tý době, můžeme říct tak na 90%, jsme skončili.
Roman: Rodiče měli strach, kdo už třeba měl manželku, děti, tak ty se taky báli, ´Gejzo, stojí ti to za to, že něco dokážeš, ale nemusíš přijít domů?´ Dneska se to už festivalů netýká, ale celorepublikově tady rasismus ještě je. Ne po hudební stránce, ale třeba někdy jdete do vinárny nebo na diskotéku a oni vás tam nepustěj, ono se to stává.
Gejza: Ale celkově se to zlepšilo o hodně.
• Jaký je váš vztah s Točkolotočem, nezměnil se teď v souvislosti s úspěchem na Zahradě? Jste konkurenti nebo přátelé?
Gejza: S Točkolotočem jsme velcí přátelé.
Jan Dzurko: Jsou to dobrý kluci.
Gejza: Oni nám pomohli v dobách jejich největší slávy. My jsme vlastně začínali a oni byli slavní, v tý době už vyhráli Portu.
Roman: Neodvrátili se, radili. Když jsme se dostali do krajského kola, tak Jirka Peštů (předseda poroty) nám hodně poradil se zvukem, se vším.
Gejza: My dva s Romanem jsme s nima i pak chvíli hráli, když jsme rozpustili Terne čhave. Ale to je úplně jiná muzika. Takhle – pro vás bílý lidi jsme my a Točkolotoč vlastně jako stejní. Ale přitom je to úplně něco jinýho. Ten první kontakt, kdy nás uslyšíte, tak tam jsou ty čtyři kytary podobný jako u nich, ale když pak posloucháte víc, blíž, tak ta jejich muzika je jiná a naše taky úplně jiná. Jejich muzika je postavená, jak bych to řek… oni už hrajou jakoby profesorsky, ale tak to chtějí. My to zase chceme víc živelný, aby to bylo opravdu lidový, s tím, že tam dáme něco našeho
Jan D.: S Točkolotočem jsme jednou měli koncert i na Portě, oni šli první a my po nich.
Gejza: A to oni přidávali asi pětkrát a my osmkrát. Ale to nebylo tím, že my bysme v tý době byli lepší. My jsme na ně technicky neměli. Ale teď už víme, co chceme dělat, víme, že to nechceme dělat jako Točkolotoč, ty rozložený harmonie a všechno. V hlasech to trochu děláme, ale používáme třebas jen dva hlasy, i když nás může zpívat šest. Ale nebudeme to dělat, to dělá každej. Anebo když zpíváme trojhlas, děláme to jinak. Třebas Ida Kelarová dělá trojhlasy, u Věry Bílé zpívaj v pětihlasech, ale klasicky. My zpíváme tři hlasy klasicky a jeden buďto zpívá oktávu v basech nebo ve vejškách. To jsou takový nepatrný rozdíly, ale je to pak na nahrávce slyšet. Kdybys to víckrát slyšel, tak poznáš Terne čhave a Točkolotoč, ta muzika se prostě rozdělí.
• Máte nějaký rozvrh na léto?
Gejza: No už máme slíbený hraní na Zahradě a trošku se to rýsuje i jinde, Na pomezí, do Telče nás pozvali, možná na Konopiště, do Mohelnice, taky pojedeme do Divadla Za plotem. Máme určitý seznam asi 15 nebo 20 koncertů, o kterých se jedná.
Roman Horváth (Zahrada 2001) • Je někdo z vás, kdo se o tohle přímo stará, nebo to je kolektivní práce?
Gejza: Tady kolega (Roman), to je manažer. A já jsem kapelník.
Jan Tomi: A já jsem bankéř. A kronikář. A bavič.
• Hodně z vás má stejná příjmení, jak jste provázaní příbuzensky?
Jan D.: Jsme velká rodina, tři jsme bratranci, tohle je jeho švagr a támhle je jeho brácha… A tak dál, v kapele nás je osm a u každého se něco najde.
• Hrajete koncerty jen pro Rómy?
Gejza: Větší část byla nerómských akcí. Snad jen ve Valašským Meziříčí byl rómský festival.
• Funguje mezi vámi nějaká tichá pošta? Že třebas Rómové z Brna, Ostravy nebo Plzně znají Terne čhave?
Jan D.: V Brně určitě jo. Rokycany nás znaj, Karlovy Vary…
Roman: Že by nás znali všude, tak to ne, hrajeme teď přeci jen rok, to se nedá projet celou republiku. Mediálně jsme byli dvakrát, třikrát v televizi.
Gejza: Taky jsme nevěděli, co s naší muzikou, tak nás napadlo, že půjdeme do konkurzu pro Rozjezdy pro hvězdy. A dobrý, dostali jsme se tam.
Roman: Mně už se stalo, že jsem šel kolem parku a slyšel děti, jak si naše písničky zpívaly, rómský děti, a bylo to hodně hezký.
• Jak dostáváte své písně k ostatním?
Roman: Někdo mě potká a řekne, že slyšel, že jsme natočili cédéčko, tak mu nebudu říkat, že je to demáč, řeknu: ´Kup si nějakou kazetu za dvacku a přines to´, další si to od něj otočí a ten zas od toho a najednou slyším děti, jak si to zpívaj.
Gejza: A hodně mladejch kluků se dalo na náš styl. Čtrnácti, patnácti letí kluci vidí, že není potřeba, jako bylo dřív móda – klavír, drahý elektronický varhany, teď mají španělku, kterou seženou za šest stovek a můžou hrát.
Jan D.: Tím, že mají zájem o hudbu, tak přestávají vyvádět a začínají se starat o tohle. Můžou něco dělat.
Roman: A já jim fandím, protože než aby brali nějakej fet, nějaký drogy, ať hrajou. Když přijdou za náma, když budou chtít poradit, někde zkoušet, půjčit nástroje, tak jim určitě vyjdeme vstříc.
Gejza: Abys to pochopil, to nejsou nějaký politický kecy, ne, to je prostě o tom, že my, Rómové, k sobě musíme něco cítit. Jako před rokama, když jsme viděli Točkolotoč v televizi a najednou k nám přišli a chovali se jako kamarádi. A pomohli nám.
Roman: Ale stalo se taky třeba, že jsme byli na romským festivalu, kde byl kluk, kterej měl skoro nejlepší kytaru a stalo se, že se mu někde trochu ohnula a prostě už ji nepučil jiný skupině. To by se nemělo dít mezi hudebníky.
Jan D.: Prostě když budu mít bubny za sto tisíc (tyhle stály dvacet), tak řeknu jo a nebudu se bát.
Gejza: Chápeme to, pro většinu lidí to asi není normální, pučovat nástroje, ale pro nás to normální je.
Jan T.: V Náměšti, jak byly ty ohromný vedra, tak jsme vyndali kytaru z auta a já povídám, Gejzo, ty nemáš kobylku.
My to neděláme proto, že čekáme něco, ale proto, že zítra máme koncert a musíme na něm dobře hrát. Děláme to pro to hnedka. Gejza: Najednou jsem byl bez kytary. A tak mi pučili kluci od vás, z Pexesa.
Roman: Pak tam byl ještě jeden Róm a jak zjistil, že Gejza nemá kytaru, tak hned ´Já ti pučím´, a vůbec nechtěl nějakou adresu, že by se bál, že mu ujedeme, prostě pohoda.
Jan D.: Gejza je na kytary odborník.
Gejza: No tak jsem měl smůlu, ne? Byly ty vedra, nechal jsem v autě kytaru za sklem….
Roman: Ale to se stalo i v Brně, když jsme hráli s paní Idou Kelarovou. Tam byla taková malá šatna, a nebylo na čem mít kytary, tak jsme je naladili a postavili do řady. No a teď někdo přišel a nechtěně do toho strčil, takže to začalo padat a samozřejmě, že Gejzova kytara to odnesla. Idy manžel pak přišel a říkal, ´Tak tohle se spravit nedá, já mám teda dost drahou kytaru, ale dej na ní pozor´ a pučil nám ji. A tím pádem jsme se víc seznámili i sblížili, byla to úžasná akce.
• Točkolotoč objel celý svět, vy sami říkáte, že tři koncerty měsíčně stačí a nechcete hrát pro obživu…
Gejza: V tom je ten rozdíl. My můžeme chtít, ale to není o tom, že můžeme chtít. Já můžu chtít zejtra novou Škodovku. Buďto to bude, nebo to nebude. Bránit se samozřejmě nebudu, když mě pozvou do Ameriky.
Jan D.: Když bude ta možnost, tak se využije.
Gejza: Samozřejmě, že cíl každýho muzikanta je si zahrát, ale to nesouvisí s tím, co chceme my, záleží to na lidech.
Roman: Točkolotoč doopravdy dosáhl nějakého vrcholu a teď už se jim třebas jedná i o finanční stránku. Ale my zatím po penězích netoužíme a třikrát do měsíce to stačí. Nemáme plány.
Gejza: My to neděláme proto, že čekáme něco, ale proto, že zítra máme koncert a musíme na něm dobře hrát. Ne proto, že někdy něco může být. Děláme to pro to hnedka, co je. Proto to zní tak vitálně, je tam nasazení. A my to tak chceme.
Roman: Ať hrajeme pro padesát lidí nebo pro tisíc, tak tam dáváme stejnou sílu, stejnou zodpovědnost.
Gejza: Když přijde pět lidí a uvidíme, že je to zaujme, tak budeme hrát pro pět lidí. Se stejným nasazením.
