Jsou koncerty, které se propagují měsíc před termínem konání, všude po městě vídáme plakáty s tučnými titulky, v regionálním tisku a kulturních zpravodajích čteme upoutávky, a stejně se v hledišti nesejde víc než stovka diváků. A jsou koncerty, na které není vylepen jediný plakát, přesto je beznadějně vyprodán sál o kapacitě pět set míst.
Když jsem v půlce února objevila na stránce ostravského Programu společný koncert písničkářů Jaromíra Nohavici a Karla Plíhala, hned jsem vytočila číslo domu kultury Poklad, abych rezervovala pár míst. Odpověď zněla jasně – vyprodáno. Nějaký čas mi to vrtalo hlavou. Že jsou koncerty těchto folkových celebrit dnes v kurzu, vím, v ostravském klubu Parník, kde účinkuje Jarek Nohavica každý měsíc, je vyprodáno na kvartál dopředu. Tam je však alespoň jakási šance pro ty nejrychlejší. V tomto případě jsem ovšem nechápala, z jakých informačních zdrojů se diváci o koncertu mohli dovědět.
Uběhlo pár týdnů a známý mi volal, jestli nemám zájem o dvě vstupenky na výše zmíněný koncert. Firma, u které pracuje, nabídla každému zaměstnanci dva lístky ke koupi za jejich třetinovou cenu a sám neměl zájem této nabídky využít. Začalo mi svítat. Pořadatel kulturní akce zkrátka využil určité formy sponzorství, která mu navíc umožňuje vynaložit minimální režii spojenou s propagací…
Už 45 minut před začátkem koncertu se místa na parkovišti před domem kultury začínala kvapem plnit. U pokladny se vystřídalo několik příchozích s nadějí, že snad někdo na poslední chvíli odřekl. „Prosím vás, alespoň k stání,“ zazněla nejednou úpěnlivá věta k paní za plexisklem, která měla pro všechny jednu a tutéž odpověď – vyprodáno!
V sedm hodin zazněl sálem gong a pětisethlavý šum v hledišti pomalu utichl, aby za chvíli přivítal dvojicí příchozích na jevišti potleskem tisíce rukou. Ostravský koncert v DK Poklad měl svoji symboliku. Tady se totiž (tehdy v DK OKD) před… no, už je to prý dávno… lety, Karel Plíhal s Jarkem Nohavicou potkali poprvé. Stalo se tak v bufetu u obložených chlebíčků. Jarek podal Karlovi ruku se slovy: „Já jsem Jarek“ a Karel ji stiskl v odpovědí: „Já jsem Karel.“ A tak prý, v bufetu u chlebíčků, vzniklo přátelství na celý život.
Pro pořádek oznámil Jarek Nohavica divákům hned úvodem program: „Dneska nebude žadna sranda, bo na nas s Karlem jde po tych rokach nostalgie. Však vidite, heligonku jsem nechal v autě. Ale jak bude nejhuř, ja pro ni zajdu… a když bude ještě huř, Karel řekne basničku. A kdyby bylo uplně nejhuř, vyhlasime přestavku. Ta bude stejně.“ Přestávku vysvětlil tím, že když koncert vyšumí najednou, my (to jako diváci) se rozejdeme domů a ani nemáme čas probrat, jak to těm klukům sluší, úplně jako kdysi, a jak jsou šikovní. A protože si šikovní kluci nechali v šatně pracně napsaný seznam pořadí písní, překvapovali stejně jako nás i sami sebe navzájem tím, co se bude hrát teď.
Repertoár obou folkařů se v průběhu koncertu prolínal, i když početní převahu písní i mluveného slova měl Nohavica. Plíhal jeho „projevy“ doprovázel stručnými komentáři dané situace a brilantními kytarovými vyhrávkami, přičemž ladil… a omlouval se, že ladí… a ladil… a omlouval se Jarek, že Karel ladí… a ladili oba. „Nejhůř“ nebylo, heligonka zůstala po celou dobu v autě, ale došlo na „ještě hůř“ – na Plíhalovu recitaci a bylo i „úplně nejhůř“ – slibovaná přestávka.
Jsou slova, jejichž váhu přesně odměřuje místo a čas, pro které jsou určena a jsou slova, která časem naopak narůstají, a to ve vícero veličinách zároveň. Tento recitál byl hodně o slovech. Ne jen tak ložených, kvůli dlouhé slabice na konci verše, ale řečených bez zbytečných gest, jako by právě teď zazněla poprvé a patřila právě jen nám, každému zvlášť, i všem dohromady.
A tak jak nám večer v úterý 26. března v hledišti všem docházejí síly, pod jazykem cítíme sílu, jdeme se postavit s vojákem na déšť, vidíme jak prší do kaštanů, tančíme za staženou roletou s krásnou tanečnicí smrti, létáme s bláznivou Markétou a je nám stejně daleko do nebe jako do polí, hmatem na zápěstí rušíme rána, máslo i lásku, počítáme do čtyř cestou krtčím metrem od okurek po macešky, pak už pěšky jdeme do hospody Na rynku, aby nám za 200 let nějaký pisálek řekl, jak moc se mýlíme, ale pro nás jsou sněženky na prázdném polštáři a v sále sedí několik stovek /-.-/ Klárek, Katek a malých Lenek, které to na čísle 56 109 neberou, každý si neseme své břímě, ale věříme, že dokud jsou andělé na zemi, nic zlého se přihodit nemůže, vlaštovko leť, modří králíci budou dál chroupat skalici.. a zase je úterek. A ono je opravdu úterý, ale asi by bylo úterý, i kdyby byl čtvrtek.
Závěrem mi nedá nezmínit, že díky tak trochu nestandardnímu způsobu prodeje vstupenek, byla patrně i skladba osazenstva sálu jiná oproti normálu. Na první pohled byl rozdíl zřejmý věkovým průměrem, protože zástupci řad studentstva měli šance dostat se na koncert pramalé. Ten druhý pohled byl přímo z jedenácté řady, sedadla č. 8, odkud bylo vidět, že někteří diváci se během vystoupení nervózně ošívají a pokukují po hodinkách. Z venčí bylo vše v pořádku, takové množství lidí udělá aplaus jak se patří, aniž by muselo vyvinout větší úsilí. Rušivě působilo až to, když se během prvního vytleskávání zvedlo ze středu sálu několik postav a dralo se směrem k východu. Přesto věřím, že převážná většina diváků byla s koncertem nadmíru spokojena. Nabízí se otázka, zda-li si, díky masové reklamní kampani k filmu Rok ďábla, nezakoupili zvýhodněnou vstupenku od zaměstnavatele i lidé, kteří by za jiných okolností na folkový koncert nešli.
Škoda. Už kvůli těm vyznavačům tvorby obou písničkářů, kteří se na koncert nedostali.
koncert – Jaromír Nohavica a Karel Plíhal
26. března 2002, DK Poklad (Ostrava-Poruba)
