V minulém dílu jsme si řekli něco o rozsahu lidského hlasu. Možná jste si i sami vyzkoušeli ten svůj a už víte, zda jste spíš soprán nebo alt, případně bas nebo tenor. Ovšem pro to, jaká role vám nakonec ve vícehlasu připadne, je důležitá ještě jedna věc – barva hlasu.
Z hlediska vícehlasu se jako barva dají chápat dvě věci. Především to, zda se hlas na poslech zdá jako spíš vysoký nebo spíš hluboký, bez ohledu na to, jaký konkrétní tón právě zpěvák zpívá. Je mnoho případů, kdy má někdo dostatečný rozsah dolů, ale nakonec nezpívá bas, protože mu hloubky tolik neznějí. A naopak. Hlas krásně sametový a kulatý v nižších polohách je škoda přemlouvat k sopránu, i kdyby na něj dotyčná rozsahem měla. Mnoho napoví už poloha, ve které člověk přirozeně mluví. Kdo přirozeně mluví hlubším hlasem, má pravděpodobně i barvu hlasu vhodnější pro bas (alt).
Druhý důležitý rys barvy hlasu se projeví ve spojení s ostatními hlasy. Některé hlasy k sobě prostě nejdou – buď jen v určité poloze, anebo vůbec. Může za to styl zpěvu (klasický „operní” sólový zpěv s velkým vibrátem se s přírodními hlasy sžívá obtížně), ale i různé individuální zvláštnosti (například u dívek bývá velmi podstatné, jak hezky dokážou zpívat různými rejstříky, především falzetem). Vůbec falzet, jak už jsem psal, dokáže hodně zvětšit rozsah hlasu a při vhodném užití může velmi pěkně obohatit zvuk sboru.
Zda k sobě hlasy jdou, nebo nejdou, se musí vyzkoušet. Stačí si zazpívat několik durových akordů. Durový akord má tři tóny, takže pro tři zpěváky je to akorát. Je-li vás víc, můžete si vybrat jednodušší nebo složitější test:
Jednodušší je zůstat u obyčejného durového kvintakordu a zdvojit o oktávu výše nejdříve základní tón, pak případně ještě třetí tón čili kvintu. Obtížnější je přidat k durovému akordu sextu (tzv. „šestka”), v případě pátého hlasu ještě nonu (tzv. „devítka”). Zní to jazzově, vyzkoušíte tím schopnosti každého zpěváka udržet tón a každý hlas je dobře slyšet.
Je-li souzvuk nepříjemný (i když je čistě zazpívaný), musí se něco změnit: zpěváci si můžou zkusit hlasy vyměnit, posunout výš nebo níž, v krajním případě je nutné něčí hlas ze sboru nadobro vypustit. To bývá často problémem pro skupiny, které fungují jako kamarádské party, případně kde je někdo přesvědčen o své pěvecké dokonalosti. Nepříjemný (natož falešný) vokál je pro posluchače utrpením a pokud to s vícehlasem myslíte vážně, bývají razantní opatření někdy nezbytná, i když velmi nepopulární.
Ale zpátky ke skládání vícehlasu. Stejně jako jeden hlas má svůj rozsah, má i vícehlas svůj rozsah. Ten je dán nejnižším tónem nejhlubšího hlasu a nejvyšším tónem hlasu nejvyššího. Z toho vyplývá, že:
čtyři podobné hlasy mají k dispozici stejný rozsah jako jeden, vícehlas basu, tenoru, altu a sopránu má rozsah přibližně tři oktávy.
Nemusím asi vysvětlovat, která z těchto možností nabízí víc.
Musejí být ovšem hlasy do vícehlasu čtyři? Nestačí tři nebo jenom dva? A co když je dobrých zpěváků pět a víc? Povíme si to příště.
Díly seriálu:
O vícehlasu I.: úvod, rozsah
O vícehlasu II.: barva a souznění – právě čtete
