Že se toho moc nezměnilo v hudbě, už tak dobře není – umožnilo mi to neočekávaně prodloužit můj seriál Oni nás ne… Tentokrát jsem referát pojal jako mírně učesanou přehlídku bezprostředních poznámek. A můžeme rovnou k věci:
Konferenciéři:
Petr Bohuslav – trochu hřešil na to, že je to „jen“ předkolo Porty – rozhlasový zvyk pustit muziku, když dojdou slova, zde nezabral – muziku prostě pustit nešlo, když kapela nebyla připravena.
Marek Zavřel – přirozeně suverénní, připravil se ale trochu mimohudebně a sebestředně – po technické stránce mu dech nedošel, ale již vím, že si vtipy z netu jako rezervu už nikdy chystat nebudu.
Jeroným Lešner – překvapil nejvíc a příjemně – nejen že využil všechny fígle začínajících nadšených moderátorů (moderování mezi publikem, rozhovory s porotci a podobně – hlavně aby mu to vydrželo) a osvědčil znalost hudby jako takové i hudebního prostředí, takže jeho komentáře byly zasvěcené a nevyčtené, ale předvedl vzácnou schopnost vtipné aktuální situační improvizace – to je dar, který nejde naučit. Jen aby nezpychl a nezkazil se a při příštím uvádění už také neslezl z pódia…
Sólisté a dua:
Michal Knébl – vtipný v textech, spíše kabaretiér, chybí ale odpovídající melodie
Knébl-Zeman – legrace výborná, s hudbou to mělo společného velmi málo
Jan Kotrla – dobrá kytara, pilovat melodie a výslovnost
Petr Nedvěd – mnohde obrácené přízvuky a násilné rýmy, náměty písní stojí za pečlivější rozpracování
Nestíháme – rostou doslova před očima, usadili se ve výrazu, dokonce měli i prostý, leč výrazný kostým(!), ke kterému ladila i jim pomáhající a také pak sólově vystupující
Martina Trchová – formálně technicky velmi dobrá, chtělo by to ještě větší Vzpouru (vývoj ve stylu této písně od nevýrazných unylých poloh – najít si svoji výrazovou parketu jako osobnost)
F. K. Barták – nápadité texty trošku devalvuje složitá (tedy neadekvátní) muzika
Bazem (Barták-Zeman) – afektované, spíš exhibice než hudba
Z. Zeman – vtipné texty jsou snižovány nedbalou výslovností a neintonováním
V. Roubíček – trochu bezradné začátky a konce písní, zhutnit projev
J. Řehulka – zřejmě nebyl ve formě po celodenním kopání příkopu
J. Šmidt – optimálni kombinace líbivé melodie, mírného vtipného nadhledu v textech a řemeslné zručnosti
P. Barták – spíše deklamuje, jistotu ve vyšších polohách nahrazuje silou
Roman Puška Čermák – druhá optimální kombinace řemesla s nápady, tentokrát romantickými
Martin Hejnák – když odmyslím divadelní stránku případu, chtělo by to posadit hlas, vymyslet melodii a řešit v textech věci odpovídající věku
Fr. Vlček – jistota a kvalita daná zkušeností, přesně namíchaný poměr řemesla, romantiky, humoru a nadhledu v textech
Petr Sedláček – dobře vypointované texty občas kazí obrácené přízvuky, možná jsou tři písničky málo na to, aby se dostal do obvyklé formy
Martin Čepelík – Vtipná Želvička vyvážena zbytečně dramatickým Dav chce krev – něco mezi a bude to ono.
Pavel Maloš – příjemné mírně vtipné texty a zvládnutý hudební doprovod, pozor ovšem na výslovnost při zpěvu, místy se ztrácela srozumitelnost.
Jarda Holan – jako bych všechny písničky znal – buď s nimi soutěžil i minule, nebo se při tvorbě silně nechává inspirovat, nebo jsou písně skutečně převzaté
Skupiny:
Pětník – přearanžováno, při psaní aranží Honza asi myslí stejně na hudební nástroje a už zase cvičí na jevišti, mistři ve vymýšlení nových slabik (muá), méně je někdy více, jak předvedlo
Bezefšeho – povedlo se jim optimalizovat poměr umění pro porotu a umění pro posluchače, největší umění je poznat, kdy je třeba přestat vylepšovat
Grandis – stavěl na vokálech a právě u nich čeká ještě notný kus cesty, ani angličtina to nevylepšila.
Markéta a Lazarové – výraz: „bolavé ostny krvácejí“ je nesmysl, „příběh o těch dvou“ je klišé – názvuky středověké muziky byly sympatické, to by mohla být cesta dál
Lístek – už by neměl soutěžit, ale měl by být exkluzívním hostem a ukázkou toho, jak se vyplácí nejjednodušší rada – hrát, hrát, hrát.
Každýho věc – zpěvák a zpěvačka se místy nesešli, v písních dobré nosné melodie
The Imperiál – bluegrass, co dodat (míněno v dobrém)
Batiko – zajímavé hudební motivy, ani technicky to nebylo špatné, ale ještě trochu víc inspirace
Štrůdl – klasická trampská atmosféra, včetně patřičné dávky sentimentu, násobená recitativy a klávesami, ale zvládnutá a vkusná
Qjeten – prý „underfolk“ – jako cesta k odlišení by to mohlo být perspektivní, o to víc je důležité zvládnout hudební a autorské řemeslo
Zlomvaz – příjemná pocitová muzika, jednotlivé složky do sebe zapadají, osobitý výraz
NOI – výborný zpěvák, který táhne celou kapelu, texty pečlivě vyváženy na pomezí abstrakce a srozumitelnosti
Nostalgie – trampové se vším všudy (v dobrém i špatném)
Oáza – dobrá zpěvačka, dopilovat vokály, spirituály vyžadují velkou trpělivost a dlouhou cestu, ale odvděčí se
Blue gate – bluegrass zez Plzni, trošku ještě nešlapal tak hladce, jak se v žánru sluší.
The New Banjo Trio – šraml v tom nejlepším slova smyslu, muzikanti, kteří se nemusí zaobírat technickou stránkou hraní a mohou se hudbou na 100% těšit. Zvolený žánr ovšem bývá publikem i porotami trochu podceňován
Bůhví – nejlepší byla O vyhaslém dnu, která právě vyhaslá vůbec nebyla, u ostatních by to chtělo více se položit do výrazu
Hromosvod – každým rokem rostou, jako by směřovali k uvolněnosti irských kapel (zpěvák se tomu zatím trošku brání). Když vydrží, tak tam jistě dorazí, tak jako
Jauvajs – již druhým rokem nemám, co bych k nim dodal, snad jen to, co píšu o Lístku
Jednou za čas – chtělo by to cvičit víc než jednou za čas – učebnicové chyby v sezpívanosti a využití nástrojů
Jozero – pěkně využilo možností nástrojů, zvuk a aranže příjemně plné, nevyužili ale možnosti ve zpěvu a v kompozicích
Kompromis – nádherné živelné vystoupení, jasně bylo vidět, jak naši afričtí spoluobčané mají v krvi rytmus a nemusí se do ničeho nutit či stylizovat.
My tři těleso – jaký název, taková muzika, trošku Mišíkovské, trošku ale afektované v celkovém projevu, dobrý kytarista
Petřín – kolegové v porotě byli celkem unešeni, já zůstal chladný, nanejvýš mě fascinovaly kreativní pohyby rukou zpěvačky – příklad, že žádný soud není absolutní
Bulldog – zejména zde mě upoutal v mnoha formacích hostující M. Cádra jako autor i jako zpěvák. Celkový zvuk kapely by to chtělo usadit a pročistit
Druhej dech – jakoby někam pospíchali, trošku se tak sypaly brambory
Flok – Tajnej závod byl asi nejsilnější, v takovýchto skladbách je asi skupina doma, pustí-li se jinam, trošku znejistí
Kdo postupuje, jste již na stránkách IF zjistili, nashledanou tedy 30. 4. ve Mlejně.
