Petře, my dva jsme se poznali na setkání literátů v Plzni někdy v roce 1999. Dodnes vlastně nevím, co tě tam přivedlo, zvlášť, když někteří „kolegové“ měli velmi vážné literární ambice a tvůj humor (nejen v písních) tam dost čněl. Přiznám se, že já sama jsem se tam cítila nepatřičně, proto by mě rovněž zajímalo, jak sis tam připadal ty?
Byla to velká zkušenost. Vzpomínám si na celoodpolední vzrušenou debatu o tom, zda jsou lepší dlouhé nebo krátké básně. Došli jsme k šokujícímu závěru, že na délce kvalita básně nezáleží. Velmi mne to inspirovalo. Dokud jsem byl ještě plný dojmů, založil jsem zcela nový básnický styl: spočívá v tom, že se drtivá většina básně odehraje již v jejím názvu, což umožňuje minimalizaci vlastního „těla“ básně. Zní to komplikovaně, proto uvádím příklad:
Proslov, kterýmžto cizí muž v parku uvede v rozpaky neznámou krasavici, aniž by přitom ke zmíněné jakkoli výrazněji promluvil:
Kuk!
Proti nám ostatním autorům jsi vždy vystupoval přirozeně a profesionálně. Nikdy jsem na tobě nezpozorovala náznak trémy. Měl jsi ji vůbec někdy? A proč si vlastně myslíš, že se lidé bojí obecně předstoupit před druhé a něco jim předvádět? Dá se s tím nějak bojovat?
Mám trému pokaždé. Jsem v podstatě velmi plachý člověk, takže se s trémou potýkám před každým vystoupením. Mám navíc pocit, že člověk je s trémou tak nějak pokornější. A k té otázce – každý normální člověk se bojí vystupovat na veřejnosti. Jenom v některých z nás je míra exhibicionismu taková, že nám to nedá a prostě se předvádíme.
Jak jsi dosáhnul toho, že co tě znám, vykonáváš samá zajímavá a méně obvyklá zaměstnání, u nichž navíc musíš komunikovat s médii? Snad to mohu vyslovit, až zpětně jsem se dozvěděla, že jsi v „plzeňských“ dobách vykonával funkci asistenta jedné poslankyni a dnes jsi zase tiskovým mluvčím světoznámé společnosti. Není ona náročnost povolání versus poměrně zajímavý koníček vyčerpávající? Většina mých známých muzikantů totiž nakonec podřídila svůj život hudbě a hledali si, řekněme, méně „vysilující práci“.
Tak nějak mi Pámbu dopřává zajímavý život. Není to vyčerpávající, ale naopak obohacující. Jsem rád, když má život víc barev. Muzika a práce jsou některé z nich. Muzika mi pomáhá nebrat práci tak vážně – a naopak. Člověk získá v práci zkušenosti, které by nezískal na pódiu. Obráceně to samozřejmě platí také. Rád si udržuju ten stav, kdy člověk není závislý jen na jedné jediné věci – ať už finančně, nebo citově.
Jaký je pro tebe optimální stav koncertů, které jsi schopen měsíčně zvládnout při své profesi? A dáváš přednost samostatnému vystupování, nebo jsi rád v programu s jinými muzikanty?
Tak čtyři pět do měsíce se dá relativně bez potíží zvládnout. Jenom musí být naplánovány hodně dopředu, abych si uzpůsobil pracovní kalendář. Hraju rád s jinými muzikanty, hraju rád i sám. Obé má své kouzlo. Stručně shrnuto – hraju rád. Kdekoli a téměř kdykoli.
Existují místa, kde vyloženě a nerad koncertuješ? Co tě dokáže před koncertem rozladit, zkazit ti náladu?
Ne. Když někde nechci hrát, tak tam nehraju. Mám hudbu pro radost a nechci se stát jejím otrokem. Nevím ani o ničem, co by mi mohlo zkazit náladu před koncertem. Anežka (kytara) je drobet náladovější, tu rozladí před koncertem kde co. Zase se ale nechá ráda a rychle naladit.
Sám uvádíš, že hraješ od svatého týdne. Začal jsi dříve ale psát texty, či skládat hudbu? Nebo to nějak vykrystalizovalo oboje a náhle? A koketoval jsi někdy muzikantsky třeba s rockem?
Básničky jsem psal už na základní škole. Vyhrál jsem dokonce soutěž Děti mír a umění s básničkou o statečném vojáčkovi, který bojoval za nás a naše děti. No strašnej, příšernej blábol. Byl jsem tuším v šesté nebo sedmé třídě. Takže rozhodně jsem začínal s texty. S rockem koketuji pouze poslechově – mám co dělat, abych se naučil ten folk…
Nakolik je pro muzikanta tvého typu složité vydat cédéčko u renomované firmy, která zaručí i dobrou propagaci. Toužíš vůbec po něčem takovém?
Tak asi každej muzikant by byl rád. I já bych byl tůze rád. Ale netoužím po tom. Pokud bude ta příležitost, budu samozřejmě moc šťastnej. Pokud nebude, budu šťastnej taky. Nemám vydání CD jako životní téma – prostě mě ta muzika jenom baví. Všechno ostatní je tak nějak navíc, příjemnej bonus. Ale nehraju kvůli tomu.
Co posloucháš v soukromí za hudbu? Našla by se v tvé domácí „diskotéce“ i klasika? A existuje nějaký žánr, který striktně odmítáš?
Jo, tak toho je vážně hodně. Jazz, blues, rock, pop, klasiku, alternativní muziku – leccos zajímavého by se tam našlo. Existuje ale i hudba, které nerozumím – techno, house a podobné syntetické zvuky. A dechovka.
Všichni se lišíme tím, že máme různé priority. Prozraď priority Petr Sedláčka člověka a priority Petra Sedláčka hudebníka?
Jsou totožné. Asi postrádám dostatečnou míru schizofrenie, abych to rozdělil. Moje priorita je v podstatě jediná – žít si svůj vlastní šťastný život nejlíp, jak to jen jde.
Co považuješ na muzikantském životě za nejpříjemnější a co ti naopak „sráží paty“ natolik, že by jsi třeba s koncertováním občas chtěl přestat?
Nepříjemnější je, že mi muzika nosí radost. Velmi příjemné také je, když se v těch písničkách kromě mne najde ještě někdo jiný. Když zazpívám písničku a mezi jejím koncem a začátkem potlesku je pět vteřin ticho. To je úžasný pocit.
Paty si někdy srážím sám – nemám pocit, že je v něčí moci rozhodnout, jestli budu v životě spokojenej. Shodou okolností koncem léta jsem se docela intenzivně zabýval myšlenkou, že s hraním přestanu – ale už je to zaplaťbůh pryč.
Kdo tě trochu zná, ví, že skoro o každém člověku mluvíš moc hezky, skoro na každého se usmíváš. To máš skutečně všechny lidi tak rád?
Jo. Moc. Každý člověk, kterého v životě potkáváme, nám nastavuje zrcadlo. Tomuhle věřím bez výjimky. A mám-li křivou hubu, jistě se nebudu zlobit na zrcadlo. Lidi jsou moc príma.
Tvé texty překypují humorem, což se zas často neslyší a nevidí, většina muzikantů pláče po lásce, nebo je smutná kvůli něčemu jinému. Jak někdo miluje Cimmrmany a někdo zase Wericha, tak ty máš rád jaký druh humoru?
Chytrej humor. Mám rád, když si na to lidi musej přijít sami. Když je ten fór trochu schovanej, když si ho posluchač musí najít. Nemám moc rád prvoplánový humor. Výborně se mi pracuje třeba s Milanem Jablonským v Krychli, protože Milan má chytrej humor. Nikdy to asi nebude masová zábava. Ale ty moje písničky zdaleka nejsou všechny jenom veselý – jsou stejný jako já. Taky je mi někdy smutno.
Poslední bude pro nás masožravce. I když jsi zapřísáhlý vegetarián, opravdu jsi nikdy nedostal chuť na pořádný řízek?
Já jsem dokonce byl takové dítě, které vždycky chtělo k narozeninám místo dortu kilo šunky. Jenže pak se to nějak změnilo. Ale to souvisí ještě s úplně jinými barvami mého života…
Děkuji za rozhovor.
