Za zády hvězd stojí na pódiu muzikanti, bez jejichž černé práce by frontman často zcela ztratil lesk. Jejich jména rychle zapomenete, v anketách nebodují, a přitom mohou být zajímavější než ti slavní. S Petrem Novotným, baskytaristou a klávesistou z Žalmanova „spolu“, jsem se potkal ve studiu Jirky Maška v nečekané roli.
• Už jsi někdy dělal hudební režii?
Něco podobného jsme zkoušeli s Honzou Brožem i na předchozích deskách Žalmana. Kapele bylo příjemnější, že nad námi nikdo cizí nepráská bičem, i když si myslím, že často je užitečný nezávislý arbitr, který ve sporných případech rozhodne. Dělat si sami hudební režii není úplně ideální, je s tím spojena spousta nervů a drobného přetlačování. Takhle na zakázku a ve velkém to cizí kapele dělám poprvé, ačkoliv jsem si to při jiných příležitostech už drobně vyzkoušel.
• Vy jste tu s Poupaty včera (6. 1. – pozn. red.) začali točit. Máš po prvním dnu pocit, že tě hudební režie bude bavit a budeš ji chtít dělat dál, anebo naopak že už to nikdy dělat nechceš?
Po prvním dnu mám ohromně dobrý pocit. Je tu klid, s kytaristou a basákem začínáme dělat základy, nic nás nehoní, pracujeme tempem, které vyhovuje všem. Navíc tahle deska je výzva, jejich poslední cédéčko vyhrálo v anketě Folk & Country kategorii deska roku, a tak je laťka nasazená dost vysoko. Ještě přesně nevíme, kam se to celé vyvine, ovšem předběžně to vypadá, že čtyři písničky ze čtrnácti budou trochu jiné než tradiční Poupata, přijdou hosté a v některé písničce budou mít možná i převahu. Nechci dělat jenom hlídače a říkat rychle-pomalu, nízko-vysoko. O nové desce Poupat jsem si předem udělal svoji představu a konečná podoba bude výsledkem dohody mezi Víťou Troníčkem a mnou.
• Naprosté většině publika jsi známý hlavně jako basák od Žalmana, ale prozradím, že jsem se s tebou setkal i jinde, třeba na vystoupení divadla Buchty a loutky nebo na posledním cédéčku Ivo Jahelky.
foto Petr Škvrně (www.skvrne.com) Nechci, aby to znělo nadutě, ale Žalmanův Spol. je pro mě hlavně obživa. Protože „v civilu“ to není tak úplně můj šálek kávy a baví mě trochu jiná muzika, občas si dělám dobře někde jinde. U Iva Jahelky má na tom podíl Vojta Zícha, který dostal na starost hudební stránku nahrávky – a byla to nesmírně příjemná práce, tři nebo čtyři živé koncerty, ze kterých se to sestříhalo. Pak jsem ještě loni dělal desku s píseckým písničkářem Jirkou Smržem, z toho jsem měl velkou radost – z muziky i z lidí, které jsem tam potkal. Vojtovi Zíchovi jsem nahrával pár písniček na jeho CD a pomáhal jsem s basou na desce dua „ZOO“ (Zajíc – Hrdlička). Buchty a loutky jsou moji miláčkové – užívám si u nich všeho, čeho se mi nedostává v oficiálních aktivitách. Dali jsme si k ježíšku taky nové cédéčko, písničky z představení Koncert Josef K. Nahrávalo se to v podstatě u Bruknerů v obýváku, Tomáš Procházka to doma míchal, já jsem to doma masteroval – trochu to podle toho vypadá, ale my jsme moc rádi, že jsme to pořídili bez velkých studií, bez promotérů a vlastně zadarmo. U téhle desky se vlastně nedá uvažovat v obvyklých kategoriích jako technická kvalita a intonační dokonalost – to je u punkové divadelní kapely jen balast, který brání myšlence.
• Takže jsi takový sessionman, tedy hudebník, který hostuje a nahrává pro mnoho jiných kapel. Kontaktují tě lidé sami, nebo sleduješ zajímavé projekty a nabízíš spolupráci?
Většinou je to ten první případ. S Pavlem (Žalmanem – pozn red.) hraju devět let, po pěti letech si mě lidé začali všímat a vnímat mě jako samostatnou osobu, nejen jako doprovodného muzikanta. Buchty a loutky jsou jiný případ, setkali jsme se v chebském divadle, kde byli v prvním angažmá po škole a já jsem tam tehdy dělal osvětlovače. Je z toho láska na celý život.
• Zmínil ses o problémech s identifikací, už se ti někdy stalo, že si tě někdo spletl s bavičem Petrem Novotným?
Ne, to opravdu ne. Já se vůči němu vymezuju i tím, že se občas podepisuju Petr Novotný – nebavič.
• Na co všechno umíš hrát?
Jak se říká: devatero řemesel, desátá bída – pořádně asi na nic (smích). S baskytarou to vyplynulo ze situace, kdy Žalman potřeboval náhradu za Jardu Kováře. Ohromně mě bavilo hrát na kytaru, jenže teď dost stanguju. U kláves se cítím být spíš programátorem, než hráčem – každá píseň je tak trochu cirkusové číslo, které se naučím a pak se jenom tvářím suverénně, aniž bych měl nějakou techniku. Má dcera chodí do lidušky na piáno a když vidí, jak do toho hrabu, hrozně se mi směje, protože to je proti všem pravidlům, jak se to má dělat. Sice mám určité hudební vzdělání, ale jen teoretické.
• Poprvé jsem tě viděl na scéně v roce 1995 v Ústí nad Labem na Trampské Portě, to byla tenkrát sestava s Míšou Krmíčkovou. Co bylo předtím, než jsi začal jezdit s Žalmanem, hrál jsi s někým jiným?
Nejsem po bradu potopený do folkového žabince. Na kontrabas jsem hrál od šestnácti let, měli jsme takovou partičku, jenže pak jsem nějakým podivným způsobem o ten nástroj přišel. Basa se mi vždycky ohromně líbila. Před vojnou jsem byl v Cremoně a zkoušel jsem si tam postavit nějaké banjo, na vojně jsme pak měli partu, kde jsem na ně hrál. Tenkrát mě to hodně bavilo, bylo to období, kdy se u nás začaly používat stupnicové běhy – a tam někde jsem taky s banjem skončil, dál jsem se nedostal. V divadle v Chebu jsem potom takříkajíc příštipkařil, dělal jsem třeba muziku do několika představení, chodil hrát do hospody a doma poslouchal jazz. Nějak se objevila potřeba zahrát něco na basu, tak jsem si ji koupil, ale v žádné kapele jsem vlastně nebyl. Ve městě byla tehdy docela známá trampská skupina Rychtáři, které Venkow nahrál kazetu, a Žalman v tom působil jako producent. Já jsem jim pomáhal s nahrávkou, a tak jsem se s ním potkal. Do té doby jsem o něm měl jenom mlhavé tušení. Pak mě Pavel na konci roku 1993 oslovil, že by potřebovali náhradu za Jardu, jestli to nechci zkusit. Pracoval jsem tenkrát v novinách a rychle jsem se rozhodl, že to zkusím. Prodal jsem starou škodovku a koupil kombo. Poslali mi kazetu, byla jedna zkouška a už se šlo na plac.
Říkal jsem si tehdy, v pětatřiceti, že to je asi poslední šance, stejně jsem vždycky k muzice utíkal, tak teď to budu mít jako práci. A tak jsem ji vzal, i když mě hudba Spolu nijak zvlášť nebrala.
• Od té doby, kdy jsi nastoupil do Spolu, se zásadně změnila sestava, odešli třeba Jarda Matějů, Vojta Zícha, Míša Krmíčková, ty jediný jsi zůstal. Bylo to tvou snahou se udržet u muziky, případně loajalitou vůči Žalmanovi?
Spíš asi to druhé. Já stále tvrdím, že jsem v tom všem nevinně. Když se Žalman rozhodl, že změní sestavu, asi si uvědomil, že pro něj můžu být užitečný právě díky svým přesahům jinam, tím, že nejsem po bradu potopený do folkového žabince. Já jsem se nesnažil Pavlovi nijak vlísat, navenek mi na tom tolik nezáleželo, možná i proto jsem zůstal. Těch změn mi ovšem bylo líto, Vojtu i Matěje mám dodneška moc rád.
• I v poslední sestavě jsi ale asi našel lidi, kteří ti vyhovují, aspoň mám z vašich pódiových legrácek s Honzou Brožem pocit, že si báječně rozumíte.
No, my se s Honzou a Jindřiškou respektujeme, ale když se týden nevidíme, nemůžu říct, že by nás z toho bolela hlava. Já jsem to bral tak, že Pavel se pro ně rozhodl, a tak jsem to přijal. Ze začátku to nebyla kdovíjaká idylka, dneska už jsme si na sebe zvykli a navzájem si nepřekážíme.
• Ty srandičky při vystoupeních si připravujete předem?
To obvykle vyplyne ze situace nebo naší momentální nálady. A samozřejmě to závisí na tom, co si Pavel nechá líbit. Honza s Jindřiškou jsou na moje gusto trochu vyznavači rychloobrátkového humoru a preferují to, co je na lidi vyzkoušené a funguje. Někdy Pavlovi mírně přerůstají přes hlavu a on je musí mírně korigovat. Přitom oba mají příjemný smysl pro absurdní situace a někdy je na pódiu opravdu sranda. Mluvené slovo je u nás nakonec vždycky záležitost všeobecného konsensu, jako všechno ostatní. Jinak to ani nejde, když spolu trávíme tolik času.
• Jimmy Page byl vynikající sessionman, a přesto začal hrát s vlastní kapelou (Led Zeppelin – pozn. red.). Neuvažuješ i ty o vlastní kapele nebo aspoň o sólovém albu?
Je to složitější. Mám v zásobě materiál na jeden a půl cédéčka v podobě demáčů, ale pořád váhám, jestli to má cenu nahrát. Nechci, protože nemusím, považovat svoji tvorbu za zboží a počítat, co by vynesl Intergram, OSA, kolik by bylo z prodeje… Na to, aby se mně samotnému ta deska líbila, bych asi nesehnal peníze. Když mám třeba představu o smyčcovém kvartetu, chci, aby ho hráli živí muzikanti a aby to uměli spolu a dobře. Takže, jestli se v tomhle nezměním, asi nic nebude a jednou dvakrát za rok si zahraju živě před lidmi, když mě Žalman nechá. Docela teď kamarádím s Jeronýmem Lešnerem a líbilo by se mi, kdybychom si tu a tam spolu zahráli. On je pro mě prototypem tzv. „nastupující generace“ – má nadhled, umí hrát a hlavně je mu lhostejný „instantní poetismus“ – to je můj termín a znamená volné řetězení hezky vypadajících slovních spojení bez obsahu. S kapelou je to podobné jako s deskou. Potíž je v tom, že bych si nejradši hrál všechno sám. Asi by mi vadilo, že to jiní lidé cítí jinak než já, přitom vím, že přínos druhých lidí muziku obohatí. V tomhle mám trochu bordel. Mám takovou španělskou náturu – oni taky stavěli katedrály stovky let a báli se je dokončit. U cizích kapel a projektů se mě problém „konečnosti věcí“ netýká a rád pomáhám jiným s nahrávkami. Sloužit muzice mi nevadí.
• Na závěr obvyklá autoreklamní otázka. Čteš InternetFOLK a co mu říkáš?
Moc se mi líbí nová grafika. Nedávno jsem četl nějaké články ještě ve staré grafice a porovnával jsem to s novou. Jsem sice laik, ale nová grafika mi připadá moderní, má šmrnc a odpich.
• To jsme rádi, vyřídím to na příslušných místech. Díky za rozhovor a ať se práce ve studiu daří.
