Pardubický Folkový klub se s novým rokem přesunul z DDM Delta do sálku Divadla 29. Jeho výhodou je nejen o něco více prostoru, ale hlavně umístění v centru města. Recitálky budou fungovat podle zaběhlého schématu – vždy jeden čtvrtek v měsíci a s pozvanými hosty.
Jakkoli je nový klub lépe umístěn, premiéra (29.1.2004) v prostorách divadla až tak dobře nedopadla. Když jsme zjistili, že už nejsou volná místa k sezení, obrátili jsme se na člověka s cedulkou „pořadatel“, se žádostí o další židle. Tomu se ale zjevně nechtělo dělat víc, než trhat lístky, a tak odpověděl, že to není možné, protože jak si ověřil, bylo prodáno dokonce o dva lístky méně než bylo židlí, které předtím počítal. Ale – světe div se – v rozporu s jeho propočty pořád asi deset lidí stálo, a to ještě zdaleka nebyl začátek koncertu. Nakonec by někteří diváci asi opravdu koncert prostáli, nebýt Ajky Troníčkové a dalších muzikantů, kteří když to zjistili, začali odkudsi kouzlit jednu židli za druhou. Nakonec tam bylo židlí víc než lidí, a to byla pravá chvíle pro „pořadatele“, aby si smočil: „To pořád chtěli židle a teď si nikdo nesedne.“ Že se pak paní, která měla uvést koncert, zpozdila, zdržela začátek a nakonec se během koncertu vzadu halasně vybavovala, mě už opravdu nepřekvapilo…
Je pravda, že chování pořadatelů mi dost zkazilo náladu. Ale jaká byla muzika? Nejprve si zahrálo Trdlo. Nástrojově bylo skvělé, ale trochu chybělo nadšení, a navíc zpěvačce chvílemi vůbec nebylo rozumět. Pocity z Trdla mám spíše rozpačité, i přes dvaadvacetiletou praxi se dopustilo základní dramaturgické chyby – zvolilo příliš mnoho pomalých a dlouhých písní. Bylo by to možná úplně jiné, kdyby nějakou tu „vypalovačku“ dali hned na začátek, ve druhé půli vystoupení už bylo na rozehřívání publika pozdě. Je ale pravda, že neměli příliš lehkou pozici, vzhledem k tomu, že publikum bylo zvědavé na Pouta.
A jak ta se od prosincového vystoupení vybarvila? Nejenže se kapela skvěle sehrála, sezpívala a zhutnila vícehlasy, ale její „nepoupatí“ členové už o sobě dávají více vědět. Banjo i dobro Tomáše Moravce už se pomalu nachází, přestává rušit a začíná kupodivu do toho folkového zbytku zajímavě zapadat. Budou to asi právě jeho nástroje, které dají Poutům svérázný zvuk a odliší je od Poupat. Asi by ale stálo za pokus zapojit Tomáše více i do zpěvu, byla by velká škoda nejhlubší hlas v kapele nevyužít alespoň k ozvláštnění vícehlasů. Těch pár věcí, kde zpíval, bylo jasným potvrzením. Naopak třeba kytaristovi Robertu Křepinskému bývalé party Víti Troníčka nesedí, ve vícehlasech zní výborně, ale sólově to zatím není ono.
Kdo však nejvíce a nejpříjemněji překvapil, byla Pavla Bělíková, zvaná Žába. Trémy znatelně ubylo, a ejhle – ona je tu hodně zajímavá zpěvačka. Má pro hudbu neuvěřitelný cit, bezpečně drží rytmus, precizně frázuje, vychutnává si píseň do poslední noty. Zdá se, že u Žáby to všechno jde tak nějak samo, umí to, co moc neuměly bývalé zpěvačky Poupat – píseň přirozeně prožít a procítit.
Při vystoupení Pout jsem tak nějak roztála. Obzvlášť působivě v jejich podání zní píseň Vojty Zíchy Čekání na zázrak, schválně jsem si doma poslechla nahrávku na desce kapely Sem Tam, a i když i původní verze je naprosto perfektní, Pouta ji dokonalostí svých vokálů posouvají ještě dál. Už jsem si myslela, že z koncertu nakonec přeci jen odejdu s příjemným pocitem. Bohužel však výkon „pořadatele“ vygradoval. Po druhém přídavku otevřel v očekávání konce představení dveře do ledové chodby, a i když koncert ještě pokračoval, dveře už zůstaly dokořán. Závěr večera (přidávalo se i potřetí) tak měli diváci v zadních řadách „bohatší“ o studený průvan a ostrý světelný kužel z chodby. Byť kapela hrála úžasně, takový pocit sounáležitosti a blízkosti, který byl například na prosincovém koncertu Pout (ještě v narvané Deltě), a kvůli kterému se vždycky na Pou(pa)ta chodilo, v novém klubu znatelně chyběl… A to je velká škoda, protože Poutí muzika by si tu správnou folkoklubovou atmosféru zasloužila.
