Disneyband, to je duo libereckých písničkářů Věra Soukupová (1980) a Martin Kadlec (1977). Posluchači je znají z koncertů (Balbínova poetická hospůdka v Praze, liberecké Experimentální studio), z folkových festivalů (Zahrada, Prázdniny v Telči), a příležitostně i z rozhlasu (Countryrádio, Proglas). Firma Indies records letos vydala Disneybandu první album s názvem Opilí Potměchutí; nejen o něm jsem si povídal s Martinem Kadlecem.
Když jsem poprvé slyšel název Disneyband, čekal jsem nějakou recesi, třeskutou srandu… A byl jsem pak překvapený tím křehkým písničkářstvím…
Ten název je pro naše uskupení zavádějící a trochu dětinský, ale už nám asi zůstane. Mně kdysi říkali Miki, a když jsme v šestnácti zakládali s kamarádem kapelu, tak se ta „disneyovská“ přesmyčka přímo nabízela. Kapela se hned rozpadla, ale od té doby je každý můj hudební projekt prostě Disneyband.
Album Opilí Potměchutí jste natáčeli u Indies records. Pod jejich hlavičkou vydávají desky takové osobnosti jako Iva Bittová nebo Zuzana Navarová… Jak jste se mezi ně dostali?
Jako „slepej k houslím“. Nejdřív přišla nabídka od Internetfolk records, ale nakonec z toho sešlo pro nedostatek peněz. Po domluvě s Milanem Pálešem z Indies records se nám otevřela možnost vydávat u tohohle prestižního labelu, a to je veliké štěstí! Štěstí nás neopustilo ani během natáčení. Měli jsme vynikající hosty, zvukaře i režiséry, tady bych jmenoval Františka Petříka a Radka Kudrnu. Ti všichni dodávali novou chuť do práce, sršeli nápady – no prostě, nenechali nás v tom… Kromě toho je CD skvěle umícháno a má svěží zvuk.
Vydáním cédéčka jste na sebe upozornili hudební kritiku; jaký máš vztah ke kritikům, zvláště těm hanícím?
Než si člověk zvykne, je popudlivý. Pamatuju si, jak jeden kritik, když už vážně nevěděl, co strhat, napsal něco v tom smyslu, že muzika byla celkem fajn, ale Věrka během zpívání mávala rukama, jakoby roztlačovala výtah. Někdy mě překvapí, co všechno se dá na koncertě kritizovat.
Jedna z tvých písní se jmenuje Se Shakespearem pod peřinou. Usínáš i s jinými básníky?
Rád čtu Erbena, Bukowskiho, Skácela, Villona, Ortena, Baudelaira,…
Jak vznikají tvoje písňové texty? Je to vlahý polibek múz nebo dlouhé zírání na papír?
Je to hodně spontánní. Přijdu domů a za chvíli je píseň. Jenom někdy se v půlce zarazím, a pak už se to snažím vypotit do konce. Jinak jde většinou o automatické psaní.
Jsou to osobní zpovědi, nebo odlehčené hraní se slovy?
Jsou to osobní zpovědi, někdy odlehčené hraním se slovy.
Dokázal bys charakterizovat vaši hudbu?
Nedokázal. Někdo ji ale nazývá progresivní alternativní folk.
To není zrovna žánr vyhledávaný českými rádii, že…
Většina rádií existuje jenom z komerčních důvodů. Písně vyplňují prostor mezi reklamami, vytvářejí kulisu vypnutým mozkům a roztáčí promotion posluchačům, kteří chtějí být „in“. Úroveň češtiny je strašná. Je jen málo rádií s dramaturgií a důrazem na domácí tvorbu.
V tomhle ohledu je jednou z výjimek křesťanské rádio Proglas. Je pravda, že vás nechce hrát?
Není, měli jsme nejhranější píseň za březen a duben. Pouze některé naše texty jsou prý příliš odvážné, smyslné a až „pornografické“, což by prý odradilo některé jejich posluchače.
Od Proglasu je už jenom krůček k otázce, co ty a Bůh; v jednom svém textu píšeš „Mezi nebem a zemí stesk jako rozbitý ret / Nevěřím, že tam nic není“…
Co já a Bůh? Nikdy jsme spolu nic neměli. Pokud existuje, tak se mu omlouvám a děkuji.
