teď nechávám zrát ticho
Křesťanský písničkář Karel Vepřek prošel za totality takřka hrabalovským počtem povolání – pracoval na nádraží, byl kulisákem nebo řidičem sanitky – a po revoluci zakotvil v Českém rozhlase, kde se jako redaktor živí dodnes. Od roku 1998 hraje v doprovodné kapele Svatopluka Karáska Pozdravpámbu a v roce 2001 se představil jako písničkář na samostatném albu Nebe dokořán. Letos natočil desku Artinodhás plnou zhudebněné poezie, především od Bohuslava Reynka a Pavla Kolmačky.
Svatopluk Karásek se ve svém zpívání rád nechává strhnout ukřičeností hospodského šramlu, vaše sólové desky jsou spíš tiché a klidné. Která z těchto poloh je vám bližší? Nepřemýšlíte o nějakém průniku, který by vaše písně možná posluchačsky zatraktivnil?
Hospodský šraml v doprovodu k Sváťovým písničkám je skutečně jakousi mojí druhou polohou. Pozdravpámbu byla původně moje kapela Chudák paní Popelková – Sváťa se k ní přidal a změnil název a repertoár. Moje druhá deska, která je taková klidná a tichá, měla původně být jakýmsi mixem hospodského šramlu a zhudebněné poezie. Ještě donedávna jsem se právě o takový průnik pokoušel se skupinou Lyrika Putyka, tam jsme chvilku buráceli, chvilku meditovali. Ale ukázalo se, že je skutečně velice těžké tyto dvě polohy spojit tak, aby netrpělo provedení právě těch křehkých, tichých věcí. Tak jsem si řekl, že rámus jsem dělal už dost dlouho, a nechávám zrát tu tišší polohu svých písní. Ale cítím, že na celý večer to také nevystačí a že by jisté oživení nějakou hlučnější písní na koncertech prospělo i těm meditativním.
Je Pavel Kolmačka vaší konečnou poetickou stanicí? Budete zhudebňovat i někoho dalšího?
Pavel Kolmačka je blízký člověk a skvělý básník, proto těch textů od něj zpívám nejvíc.Hodně čtu Bohuslava Reynka a pak ty básníky, od kterých jsem už někdy něco zhudebnil – Wolker, Biebl, Hlaváček, Orten, Zábrana.
Je zajímavé, že jejich básničky se dají číst pořád dokola a záleží na rozpoložení, v jakém je čtete – pak vás osloví třeba báseň, kterou jste četl už pětkrát a nic vám neříkala. Stává se mi s texty Pavla Kolmačky, že mi zazní třeba až po šesti letech od doby, kdy jsem je četl poprvé.
Z vašich písní sálá pokora a harmonie. Zakolísal jste někdy ve víře? Zapochyboval jste?
Moje víra, to je každodenní hledání a nacházení smyslu života. Každý den se peru s různými pochybnostmi, každý den selhávám v tom, jak by měl žít správný dejme tomu křesťan. Ale obecně jsem nikdy nezapochyboval v tom, že život jako celek má svůj tajemný cíl a smysl v Bohu. A teď si za slovo Bůh můžete dosadit třeba to, co nás přesahuje, co je nad námi, veškerenstvo, absolutní pravda, já nevím. Pavel Kolmačka to krásně vyjádřil veršem: “… ten, který je, je-li věřen.”
V Čechách se víra moc nenosí. Přesvěčují vás ateisté? Přesvědčujete vy je?
S nějakým zarytým odporem k víře jsem se nesetkal, většinou je to spíš takové to zmatení pojmů. Oni myslí vírou něco jiného než já a nerozumíme si. Zbožný člověk je pro takzvané ateisty ten, kdo věří v pána Boha sedícího na obláčku. Představují si křesťana jako nějakého masochistu bez sebevědomí, který má Boha jako berličku a na krku kříž – symbol mučicího nástroje.
Tak to mnohdy může být a zřejmě jsou to jejich vlastní zkušenosti, co je nutí na víru nazírat takhle. Já se v těch debatách neopírám o náboženský folklór, vycházím z toho, že přece každý člověk musí v něco věřit, na něco se spoléhat. Vždyť by ani večer nemohl usnout, kdyby nevěřil, že se ráno zase probudí. Ptám se, co pro ně má v životě smysl a jestli nikdy nepocítili, že nemají svůj život plně ve svých rukou a že jim do něj vstupují tajuplné a nepochopitelné děje.
Ale ještě k té víře v Čechách, nejsem zastánce názoru, že se tu víra nenosí. Duchovních lidí je tu podle mě dost a ani obliba písniček Karla Kryla mě nepřesvědčuje o ateismu v Čechách. Spíš si myslím, že je tu odpor k institucím, k úředníkům jakéhokoli druhu. A ti jsou bohužel v církvích nejvíc vidět.
Ještě se vrátím k Svatopluku Karáskovi. Vždycky jsem si říkal, že věřící člověk nemůže dlouho vydržet v politice… Jak se díváte na jeho poslaneckou kariéru?
Vzhledem k tomu, že jsme pořád ještě přátelé a kolegové z kapely, nerad bych to komentoval.
