Banální otázka úvodem: proč vlastně hrajete?
Hrajeme, protože nás to baví (smích). Už pět let. A zatím to vypadá, že to baví i lidi, pro které hrajeme – aspoň z toho máme ten dojem. Což zase vede k tomu, že nás to baví víc, a tak pořád dokola. To je asi nejdůležitější.
Pravda, na podzim jste oslavili pět let. Ovšem já si matně vybavuji, že ještě dřív, než vzniklo Bezefšeho, existovala skupina Bezejména, ve které působilo několik stejných tváří. Přitom dnes se k tomu nehlásíte – čím to? Připadá vám to jako hodně vzdálená minulost, kterou chcete radši vytěsnit?
Michal Miklánek (zdroj web) Je to oddělený kus historie, nebo možná přesněji mé hudební začátky. Z dnešní sestavy si na Bezejména pamatujeme už jenom Vlasta Marušák a já. Z toho plyne, že už je to opravdu dávno. Když si dnes poslechnu tehdejší nahrávky, je znát, že Bezejména bylo něco jiného, ačkoliv obsazení bylo podobné – dvě kytary a basa, vokály.
Zkus se podívat na začátky kapely do roku 1998 a vzpomenout si, co sis od toho tenkrát sliboval. Splnily se tvé plány, představy a ambice?
Já ti ani nevím, jestli jsem měl tehdy nějakou představu. Určitě jsme se posunuli, jak hudebně, tak povahově. Hrát několik let v kapele, to každého pozmění, musí být tolerantnější. Soužití sedmi lidí je opravdu velká dřina. Teď – musím to zaklepat – to docela funguje. Taky už víme, že každý je nahraditelný a když odejde, kapela se kvůli tomu nezhroutí.
Troufl by sis odhadnout, jak vypadá Bezefšeho slavící desáté narozeniny?
Tak to si příliš odhadnout netroufám. Jestli se ta muzika bude někam posouvat, jak se to dál bude vyvíjet, jestli se bude sestava dál měnit… to všechno se nedá moc předpokládat. Ale takové alegorické vozy a lampiónový průvod by mohla být důstojná oslava deseti let :o)
Již z minulosti vám zůstala obliba vícehlasů a zejména zpěvu acappella. Ale vedle téhle řekněme komorní polohy dokážete v sedmi lidech nadělat hodně plný zvuk: kytary, basa, perkuse, flétny… Je tobě osobně některá z těch dvou poloh bližší?
Určitě jsme a chceme být hodně pestří, hlavně proto, že každý z nás sedmi má určité hudební cítění a snaží se ho nějak uplatnit. Nemíníme zůstávat u jednoho zaběhaného modelu a ani se nesnažíme v každé písni zpívat pětihlas. Naopak bychom rádi dali každé písničce vlastní tvář, a na to stačí občas jen dva nebo tři hlasy. Jasné je, že některé z nás by bavil posun až k folkrocku, ale vokály děláme a budeme dělat pořád rádi, i když dají velkou práci. Když vezmeš jenom basu a bicí, už to hraje, kdežto udržet v hlasech ladění a rytmus je mnohem těžší – a přitom to nebývá ve výsledku příliš viditelné.
Někteří kritici vám vytýkají, že máte písničky už přearanžované, dáváte do nich příliš mnoho detailů, které ve výsledku nevyzní a působí komplikovaně, zejména když právě není ideální zvuk. Jak se k tomu stavíte?
Bezefšeho na oslavách 5 let (zdroj web) Ty názory samozřejmě známe, protože čteme Folktime i InternetFOLK. V něčem to asi pravda je, hraje nás sedm najednou, a tak toho opravdu zní hodně. Neděláme to proto, že bychom chtěli ukázat, co všechno umíme a že na to máme. Asi se budeme muset zamyslet nad tím, jestli hrát náročnou muziku i s rizikem, že ji posluchač napoprvé nepojme, anebo zjednodušit třeba na trojhlas podložený basem, mít jednoduchou melodii, takže si divák písničku hned zapamatuje a odejde z koncertu s tím, že se mu líbil, poněvadž si z něho něco pamatuje. Nejspíš sáhneme po kompromisu, uděláme pár takhle zjednodušených písniček a vedle nich budeme hrát ty naše, které nás baví, i když jsou přearanžované (smích). Jakub Linhart z Jauvajsu nám k tomu řekl, že když Antonín Dvořák napíše sólo pro hoboj a dá pod něj 150 smyčců, nikdo neřekne, že je to přearanžované.
Letos jste vyhráli Trampskou Portu. To je ze soutěžních festivalů, pokud počítám Krtečka na Zahradě také jako soutěž, určitě zatím největší úspěch kapely. Neříkali jste si, že vás konečně někdo docenil, že vás kritici a porotci konečně pochopili?
Já jsem si do té doby určitě nemyslel, že by nás někdo nedoceňoval, ale souhlasím, že to je asi naše největší hmatatelné ocenění (hned za Klánovickým orlem). A také to je věc, kterou o sobě můžeme říkat, v tom je to jistě potěšující. Ale dá se žít i bez toho.
Kromě hmatatelné trofeje z Trampské Porty by skupina po pěti letech existence měla přemýšlet o jiném zhmotnění – o nahrání desky. Jak to vidíte?
Přemýšlíme o tom čím dál víc. Dokud kapela nemá cédéčko, nemluví se o ní. A taky se po cédéčku spousta lidí pořád ptá. Teď právě jsme ve fázi, kdy zjišťujeme, jestli jsme toho schopni, jaké jsou naše možnosti. Když se zadaří, pokusili bychom se začátkem roku něco nahrát, ovšem to hodně předbíhám.
Řada kapel postupuje k regulérní „velké“ desce od dema přes maxisingl nebo půlcédéčko. Budete chtít nahrát hned celou desku na 45 minut, nebo nejdřív něco menšího?
Tak demo jsme kdysi natočili, teď bychom rozhodně chtěli nahrát víc písniček. Necháme se sami překvapit, co z toho vyjde.
Díky za rozhovor a ať z toho vyjde něco skvělého.
