Před rokem jsem referoval o třetím ročníku festivalu Stříbrná rosa, a jelikož všichni důležití protagonisté jsou stále živi a zdrávi a pořádat festivaly se jim chce, sešli se v pátek a v sobotu 25. a 26. června u Pensionu Márty ve Stříbrné muzikanti i diváci už počtvrté.
Jak se stalo pomalu tradicí, festivalu jsem se opět aktivně zúčastnil v sobotu, takže nemůžu podat podrobný referát o pátečním večeru. Předpokládám ale, že program byl dodržen – přinejmenším po Ivanu Mládkovi se na plakátech skvěl krásný autogram a dva z Nezmarů jsem ještě stihl potkat na schodech penzionu.
Ze sobotní velké nabídky mi uniklo vystoupení Bluegrass Collection, zato rockové dunění druhého v pořadí, Martin Čarný bandu, nešlo přeslechnout už pár set metrů od penzionu. Tenhle band hraje velmi uvolněně a zajímavěji než vysloveně bluesové PMP, které jsem slyšel dva týdny předtím na finále Trampské Porty. Ještě větší uvolnění pak přinesli následující Strejdové, trampská skupina starších pánů s klasickým podáním vlastních písní, která však v závěrečné písni ukázala, že za to dokáže vzít i energicky. Bluegrass se pak vrátil v podání Walchařů, veselý, stylový a pohodový, jenom barevný souzvuk nástrojů se v aparatuře chvíli hledal a banjo malinko zanikalo.
Tím skončil blok skupin z regionu (není myšleno hanlivě, navíc severozápadní Čechy jsou vyspělý region!) a začali přicházet hosté z dálky. Jako první vyběhl na prkna dřevěného pódia Pětník, který do Stříbrné přijel zazpívat bez doprovodu nástrojů už potřetí. Jako člen kapely si odpustím hodnocení pěveckého výkonu, ale snad mohu podotknout, že kapela během svého bloku pokřtila své debutové CD za dohledu kmotra Wabiho Daňka a musela protáhnout své vystoupení o několik minut, než se následující Jaroslav Hutka zorientuje v krušnohorských silničkách a najde tu správnou. Jaroslav vyběhl na pódium přímo z auta, zahrál samozřejmě řadu svých známých hitů (Litvínov, Spor duše s tělem, Haleluja tramvaje, Kamna), pronesl i několik žertovných poznámek, kterými se on sám viditelně dobře bavil, a na závěr poměrně dlouhou obchodní nabídku na svá CD. Vystřídali ho další Pražáci, tentokrát čtyřčlenní Bluesberry. Charismatický Petar Introvič předvedl i se svými spoluhráči, mezi nimiž zvlášť vynikal baskytarista, profesionální výkon a blues na mnoho způsobů.
A pokračovalo střídání kapel a písničkářů. Jindru Kejaka jsem, přiznám se, poslouchal od úvodní Míšně do závěrečných Vizovic z restaurace penzionu na půl ucha, tudíž by nebylo úplně spravedlivé jej cupovat jako ostatní. To Bokomara mě přinutila vystrčit hlavu z okna a zjistit, kdo že to tam tak pěkně zpívá party po Petře Šanclové. Tahle kapela je každý rok jiná, hodně záleží na okamžité sestavě; ve Stříbrné se mi zdála mimořádně dobře sehraná a plná chutě hrát. Došlo samozřejmě na prověřené hity typu Lustr nebo můra. Preciznost Bokomary dokládá to, že její muzika byla krásně čitelná a srozumitelná i z vysoké stráně vpravo od penzionu. V záři zapadajícího slunce jsem ze stejného místa poslouchal i neodmyslitelnou součást festivalu Wabiho Daňka s Milošem Dvořáčkem. Ti zahráli vlastně to samé co loni a ve víru každoročních obměn programu jsou pro posluchače kotvou. Dvojice ostřílených folkových harcovníků vyklidila prostor pro Strašlivou podívanou. Ti už léta hrají folk inspirovaný spoustou vlivů, od keltské hudby po středověk, a tuto směsici měli možnost předvést posluchačům v hlavním vysílacím čase. Souhra se opět zpřesnila a projev nabyl na údernosti, zpěvačky jsou velmi přesvědčivé – nepatrně mi vadí jen to, že mi není stále jasné, jaké je poselství kapely. Na Zahradě se jistě poperou o Krtečka, ale podle mě skončí o pár stupínků pod ním.
A je tu poslední písničkářská dvojice, Pavel Dobeš s Tomášem Kotrbou. A s ní samozřejmě také známé písničky, nemůžou chybět Pražce, Jarmila ani Blažek. Ale proto samozřejmě lidi přišli, a jejich touhu zazpívat si a zakřepčit naplno nasytí končící Rangers, po nichž se ještě v restauraci bude několik hodin sejšnovat…
