Ta Jana z Velké Ohrady: Většina milostných písní jsou zbytečný lži
Někdy mívám problém, rozlišit od sebe mladé písničkáře. Jakoby se všichni poctivě zapsali na kurzy k Jaromíru Nohavicovi, ale do nahrávacího studia šli hned po první lekci. A jakoby milovali tak, aby se to rýmovalo.
Jednou z výjimek je Jana Husáková alias Ta Jana. Před sedmi lety kopla do vrat Velké Ohrady a způsobila na naší folkové scéně menší průvan. Na trampské Portě se svou kapelou probudila dřímající radu starších i zájem kritiků, v roce 1999 natočila album Od půlnoci do tří a letos k němu přidala druhou desku s názvem Do půl těla. Svojí tvorbě říká „nový emocjonální šanzón“ a její písně se v posluchačově uchu neklidně vrtí, poposedávají, občas i kopou. Provokují. Nálady skladeb Té Jany z Velké Ohrady prožívá nespavý člověk v době od půlnoci do tří, kdy přicházejí myšlenky, které pak ráno radši zase stele pod peřinu.
Máte na mě stejný účinek jako Mňága & Žďorp – vaše hudba je chmurná, ale přitom na mě působí jako spolehlivé antidepresivum. Čím to, tenhle paradox?
To je otázka spíš pro psychologa, než pro mě. Samozřejmě pozoruju různý účinek naší hudby na různé lidi. Někteří po první písničce odcházejí a říkají, že mají svých depresí až po krk a nepotřebují k tomu ještě ty moje. Některých se naše hudba a slova dotýkají až příliš, a než by si to přiznali, radši mě obviňují z feminismu, homosexuality nebo hysterie. Někdo tvrdí, že jsme naprosto pohodová kapela k tanci. A někteří, a k těm patřím já a možná i vy, mají ty chmurné písně rádi. Ráda do sebe pouštím hudbu, u které cítím, jako by ve mně pracovala, a na jejím konci si připadám očištěná. A takovou hudbu mám sklon i tvořit.
Posloucháte Psí vojáky? Vaše hudba k nim má chvílemi docela blízko, aspoň se mi to zdá…
Psí vojáky jsem si šla poprvé poslechnout, až když jsme k nim v recenzích začali být přirovnáváni… Doma si je nepouštím, ale od té doby je mám dost ráda na koncertech. Mám ráda jejich temnou náladu, která se na mě pod tlakem navalí a zpracovává.
Na rozdíl od Psích vojáků je ve vaší hudbě i kapka černého humoru…
Myslím, že černý humor vzniká přežitím takového množství zklamání, až se s nimi člověk naučí žít. I za cenu cynismu na rtu. Všichni ti černí havrani, co s chutí svačí na naplněných rakvích, taky byli kdysi naivní kluci plný ideálů… Cítění si nejde zakázat, nejde zapomenout, za jakých bolestí ty „dospělé zkušenosti“ vznikají. Ale brečet už se po dvacítce nesmí! A co posmívat se? Navenek se člověk musí chovat spořádaně, zbytečně neprovokovat a nekomplikovat – kam potom s tím vším, co se děje uvnitř? No, nejsnáz do písniček! A na pódium – a potom všechno pěkně nahlas – za všechny!
Jsou písně z Velké Ohrady rovinným zrcadlem vaší duše, nebo je v nich kus masky, autostylizace? Svlékáte se celá, nebo jenom „do půl těla“?
Ráda provokuju, čeřím zakonzervovaný myšlení. Obvykle si tedy trochu přisadím. On když už člověk na jeviště dobrovolně jde, je tam proto, že se chce předvádět, upozornit na sebe. Některé písně vznikly jako čiré popisy mých depresí nebo nepříjemných zážitků, a pak potřebovaly vykřičet, jiný je potřeba do světa vychechtat a něco vyšeptat. Nic z toho se v racionálním mezilidským kontaktu nehodí. Ona pravda bude někde uprostřed – ten seriózní svět s logickými úsudky je taky jen maska, příliš velké usnadnění…
A název desky Do půl těla jste pochopil správně. U mnoha písní, co vznikaly v období těsně před jejím vydáním, jsem měla potřebu k něčemu se vyjádřit – ale nebyla jsem si jistá, že chci, aby jim rozuměl úplně každý. Trochu schizofrenie, jistě. Omlouvám si to tím, že kdo bude chtít, své si najde. Vlastně netoužím být lidová umělkyně, zpívat pro každýho – chytrýho i hloupýho. hledám úroveň, u sebe i posluchačů.
Jak moc vám záleží na jejich názoru? Jednou jste řekla, že byste těžko začala dělat umění, kdybyste si nebyla jistá, že bude pochopeno…
Mám ráda hudbu, ale taky ticho. Mám ráda příběhy, ale taky civění do prázdna. Ráda se předvádím a taky ráda odpočívám. A jsem extremista – chci všechno, a když ne, tak nějaký jiný všechno. Nedělám písničky jen pro lidi, jen pro hudbu nebo jen pro sebe, ale právě pro to spojení. Sebevyjádření, hudba a exhibice. Bez publika, který na moje sebevyjádření reaguje, exhibice není. Není koho provokovat, s kým komunikovat. Ovšem ze svých požadavků neslevím – to je pak lepší v tichu ležet a civět. A až si poležím, tak to zase zkusím – třeba se někdo chytí…
Vy nechcete Zlatého slavíka?
Při předpokladu, že se Zlatý slavík nezmění, upřímně nechci. A netoužím ani po tzv. Ceně Akademie. Víte, že má v podtitulu něco jako „za přínos české populární hudbě“? Než být oficiální inspirací český populární hudby, to bych si snad šla zase lehnout…
Pokračování v pondělí 15.12.
