Působíte velice sebevědomě, dokonce jste prý kdysi jednomu pořadateli dala pěstí… Přemýšlíte v módních slovech jako emancipace a feminismus?
Nepřemýšlela bych, jenže se mě na to v rozhovorech pořád někdo ptá… Výraz feminismus nemám ráda, protože se zabývá jenom ženami. Možná byl ustaven z nouze, pro řešení krizových případů, třeba zneužívání fyzické síly, ve které mají muži od přírody zneužitelnou převahu.
Emancipovanou, vědomou si svých kladů i nedostatků, se cítím. Pokud to lze, nechci, aby za mě rozhodovali jiní proti mé vůli, a to se může jednat o muže i o ženy. Nemám automatickou úctu ke starším ani k rodině, když se o ni nezaslouží. A nechci mít kolem sebe muže, co se jako džentlmeni jen tváří… Chci upřímnou oboustrannou snahu spolupracovat, nebo upřímný přiznání, že to nelze.
A toho pořadatele jsem bouchla, protože mě příliš dlouho urážel výmluvama pod úroveň – zasloužil si adekvátně potrestat. Drama, který nastalo, to očekávání, jak bude reagovat, jestli mi ji nevrátí, mě doteď vzrušuje…
Jak to, že nezpíváte žádnou čistě milostnou píseň?
Čistě milostných písní je na světě až hanba a naprostá většina je úplně falešná a prolhaná. Nechci jít s davem, a tak nemám chuť rozmnožovat čistě milostné písně, radši napíšu o tom, že většina milostných písní jsou zbytečný lži.
A taky, samozřejmě, milostnou píseň je těžký pustit do světa – aby nebyla za hloupou. Možná jsem jich pár roztvořila a nechala v sešitu… Ale na jednu z našeho repertoáru si vzpomínám – „Na památku“ je milostná píseň. Jen má na konci zamyšlení a jakési praktické vysvětlení milostných zážitků – jejich využití na starý kolena.
Často mluvíte o provokování, ráda se vymezujete vůči zaběhlým normám – cítíte se být rebelkou? Máte potřebu bořit, tvořit, měnit?
Touhu bořit, tvořit, měnit mám zapsanou už v horoskopu. Ve skutečnosti se jen snažím žít život tak, abych s ním byla spokojená. Díky tomu, že přemýšlím o smyslu věcí a ráda dělám velký úklid, ruším občas některé konvence. Nesouhlasit s většinou a dokola vysvětlovat je sice únavný, ale nepřipadat si omezená za to stojí.
Například teď – blíží se Vánoce. Nedržím je podle tradic, protože závody v nakupování, vaření a uklízení, které se okolo nich konají, považuju za zvrhlé. Nejsem křesťan, narození Ježíška neslavím. Toho množství uřezaných stromů je mi líto a kapr mi chutná po celý rok. Argument, že se to dělá kvůli dětem, považuju za autosugesci. Zimní slunovrat si ráda připomenu nad svařeným vínem někde v příjemné vinárně. Dlouhé večery, kdy se masy lidí přejídají, dělají, že k sobě najednou cítí křesťanskou lásku, soutěží, kdo co dostal dražší, a nadávají, co je to zas stálo peněz a sil, trávím s knihama, co jsem neměla čas za celý rok přečíst, a s lidma, který mám ráda i jindy. Nedostatek lásky během roku se o Vánocích nedohoní. Nový rok pak slavím na jaře. Až tehdy totiž skutečně cítím, že něco novýho začíná – v prostřed zimy ani náhodou.
Zpíváte, že jste „chytrá holka z vesnice“ a v jednom rozhovoru jste tvrdila, že život na vesnici je lepší, možná čistší, bližší k přírodě. Vaše tvorba (a tím pádem snad i vaše duše, smím-li si hrát s takovýmihle velkými slovy) je zase ryze městská. Jak se vám žije s tímhle rozporem?
Jsem holka z vesnice, co utekla do města, protože se do ní nehodila. Našla jsem pohodlnější živobytí a hlad po kultuře, ale taky víc přetvářky a honění se z nudy za věcmi, co nemají žádný hlubší smysl. Ani jeden stav není ideální a moje zbytky selského rozumu mě nutí se tím zabývat.
Tahle otázka je dost na tělo… Při konzumaci vašich desek mě napadala celkem často… Jste šťastná?
Štěstí je muška jenom zlatá a neštěstí pořádná macatá masařka, co už nelítá a leze podstatně pomaleji. Proto jí trvá tak dlouho, než vás opustí, proto těm smutným písním každý rozumí. Mezi tím je stav normálu, takový dlouhý nic. A to mě občas nudí. Mám ráda změnu, a tak je mi příjemnější zmítat se mezi šťastnými výbuchy smíchu a náladou k umření, než cítit moc dlouho to normální nic. A tak jsem šťastná.
