Ani Petynka, ani Malostranská beseda, nýbrž Branické divadlo se stalo mým prvním folkovým klubem. Počátkem osmdesátých let jsem tu býval pravidelným hostem na koncertech Spirituál kvintetu, v té době špičky „portovního“ žánru. Po revoluci jsem jen nostalgicky pročítal programy divadla a hledal muziku, ale kdepak – v divadelním portálu se místo kytar zabydlela talk show Miroslava Donutila a vůbec lehčí divadelní múza. Jenže folkové podhoubí mělo silný kořínek a 19. března letošního roku vyrašilo ven v podobě koncertu Javorů.
Petr Ulrych
foto ing. Milan Kolář Prostory divadla se příliš nezměnily, samozřejmě úzké, zašlé a temné chodby dnes překypují světlem a Primalexem, avšak sál jsem poznal okamžitě. Ve čtrnácté řadě jsem se zabořil na malém prostoru do sedadla a čekal na první akordy.
Hudební hlad asi rychle vycítila i pětice na jevišti, protože rozjela koncert ve velkém stylu. Hana a Petr Ulrychovi postupovali od starých nahrávek k novějším, dali vyniknout Hančinu krásnému hlasu (vrcholem pro mě byla už druhá píseň večera Housle a mříž), instrumentálnímu umění Dalibora Štrunce na cimbál, Kateřiny Štruncové na housle a Petra Surého na kontrabas. Plný sál skoro nedýchal, když zpěvačka zpívala o malém zrnku písku, dobře se bavil hudebními legráckámi v písni o hrabavém kuřátku, obdivoval, s jakým nadhledem zvládá Petr vedle obvyklé kontrabasové linky pěkně obohacovat zvuk různými vyhrávkami, nechal se ohromovat zcela bezchybnou hrou Kateřiny i v dost těžkých pasážích, a možná byl překvapen suverénním bubenickým výkonem Dalibora v Bláznech v dešti. Právě díky obrovské vynalézavosti muzikantů, jejichž domovskou kapelou je Cimbal classic, se první půlka koncertu přehnala s ohromným spádem, který nenarušila ani rozvláčnost průvodního slova. Liboval jsem si, jak se čtyři nástroje skvěle doplňují, jak dokážou zahrát cokoliv od bigbítu přes klezmer až po moravský folklór. Hanka na zpěv ani trochu netlačila a výsledný dojem byl fantastický.
Laťka z první půlky visela ale zřejmě pro pokračování večera už příliš vysoko. Po přestávce se mi zdálo, že koncert trochu ztrácí napětí a do popředí vystupují drobné rušivé prvky. Nejprve mě zatahalo za uši pár textových prohřešků a banálních rýmů, jaké se bohužel v písních sourozenců Ulrychových vyskytují často hned vedle opravdových básnických perel. Zatímco Petrova sestra na přibývající léta reaguje zjemněním zpěvu, Petrův tenor se opotřebovává daleko rychleji, takže třeba jeho někdejší úchvatná sólovka Až jednou, červánky pozbyla hodně ze svého lesku. Škoda, že Dalibor a Katka dostali pěveckou příležitost jen v nepříliš nápaditých sborech, jejich hlasový fond je přinejmenším rovnocenný a nějaké to sólo by jim i v Javorech slušelo. No a závěrečné hitovky z někdejší desky Ententýny Zvon a Javory utrpěly jednak přehnaně rychlým tempem (já vím, že se to tak dnes dělá, ale nelíbí se mi to), jednak tím, že Hanka podlehla pokušení a přitlačila na hlas.
Měl bych ještě podotknout, že během večera představil Petr Ulrych staronový projekt – písně o Nikolu Šuhaji loupežníkovi, zpracované tentokrát jako muzikál Koločava. Pár písní z nového cédéčka zaznělo a musím s Petrem souhlasit: dvakrát do jedné řeky těžko vstoupit…
Teď to asi vypadá, že jsem ke konci koncertu trpěl, ale tak zlé to v žádném případě nebylo. Těch několik maličkostí mi rozhodně pěkný dojem z večera nezkazilo. Přinejmenším setkání s čistým a upřímným světem, který ztělesňují Javory, bylo velmi obohacující. A podle potlesku a tří přídavků si totéž mysleli i posluchači v divadle.
