Máme za sebou pražská předkola obou Port, jsme tedy v jakémsi poločase a máme tedy prostor na trochu hodnocení. Někteří soutěžící už vědí, že na zlepšení mají celý rok, jiní vědí, že na zlepšení mají necelý měsíc. V každém případě si ale všichni zahráli, vystoupili před publikem a prokázali odvahu srovnat se s 45 dalšími soutěžícími v hlavním městě, i když třeba z hlubokých lesů Lužických hor se jistě postupuje snáze. Uvedený počet soutěžících ukazuje, že Porta je stále v oblasti startu mladých kapel rozhodující dominantou, právě tak jako pro rostliny je volná příroda hlavním prostředím rozvoje a jen vybrané kytičky se pak přesazují do konečných působišť v zahradách.
Předkola se odehrávala již pojedenácté ve stodůleckém Mlejně, organizovala Maruška Navrátilová, výborně zvučil domácí Pája Jindrák a uváděli jednotlivé dny Lochness (Petr Křivohlávek), Marek Zavřel a Robert Junek. Lochness je ostřílený trampskoportovní harcovník, leccos říkal zřejmě zcela automaticky, Marek Zavřel má evidentně přístup k vtipům z internetu a Robert Junek teprve poznává, že tento přístup je nejjednodušší variantou, jak si poradit s prostorem vzniklým drátováním kapel. Porota ve složení Petr Gut, Mirek Hoffmann, Martina Spurná, Petr Vohnout a moje maličkost měla tentokrát (bohužel) snažší práci než v několika předešlých ročnících. Nebylo sice o moc víc trestných poslechů než jindy, ale také nevybočovalo mnoho kapel z průměru. Jako by po 7 tučných letech přicházela léta hubená, anebo, viděno optimističtěji: jakoby si soutěžící vybírali oddechový čas z hlediska invence a nápadů. Jako v minulých letech se ale porota na první pokus shodla na více jak ¾ postupujících, zbytek (tedy cca 2-3 jména z 12 postupujících) vzešel po kratší diskusi. Navíc postupující na obě Porty jsou z 90% totožní. Připomínám to jako důkaz, že i subjektivní rozhodování může reflektovat objektivní znaky.
Opět lze soutěžící rozdělit do několika skupin: Ti první si přišli na Portu vyzkoušet pocit vystoupení před publikem a porotou. Pro ně platí ono známé: hrát, hrát, hrát – setkáme-li se s nimi za rok, dva, tři, budou už pravděpodobně v některé jiné škatulce. Z těch dobrých příkladů vyberu Houpačku, což jsou malinké děti, které ještě vlastní hudební názor nemají. Ale kluci na kytaru hráli lépe než mnozí dospělí soutěžící. Sem také patří většina sólistů. Druhá, rovněž nepostupová kategorie byli ti, kteří se trošku minuli s posláním Porty a jejich vystoupení připomínalo multižánrovou estrádu. To byli zejména někteří sólisté, kteří kromě hraní na kytaru hrají na 3-4 další nástroje, skládají, textují, co nezhudební, použijí jako básně, mezi písničkami vyprávějí vtipy a i jinak baví. Na pilování jednotlivých uvedených prvků jim pak nezbyde čas a tak vtip textu je přebyt nedbalou výslovností a skřehotavým zpěvem. I tohle stádium chce usadit a vybrat si, kterou cestou dále jít. Čímž netvrdím, že písničkář musí na pódiu sedět jak panenka v koutě. Sem bych zařadil i New Banjo Trio, kteří byli jakoby na opačném konci – pojali svou muziku tak vážně, až jsme jim uvěřili, že to skutečně vážně berou. Vážně jsme tedy museli vzít i nepřesnosti, které jsme v jejich vystoupení slyšeli. Třetí kategorie by byla už-už postupová, kdyby… Kdyby kapela (to se týká zejména kapel) od loňska nějak pokročila, něco vymyslela, někam se posunula. Prosté zlepšování už mají za sebou, falešně nehrají, ale co loni stačilo, dnes již nestačí a jen to posílilo dojem šedi. Takhle o fous unikl postup Grandisu, Romanu Čermákovi, Sentinelu, Batiku, Šantré, Hromosvodu, Citadele, Zlomvazu, J. Řehulkovi, M. Trchové, ale pro mě trošku překvapivě i Nostalgii a T.I.R.-u (zřejmě ani trampské scéně již nestačí pouze romantický duch a trampské rekvizity). Naopak – to „už-už postupová“ jsem napsal proto, že některým kapelám se z této skupiny postoupit povedlo, většinou to byly ty, o kterých se v porotě debatovalo déle a alespoň někteří porotci objevili nějaký přínos pro žánr či posun vpřed: Nestíháme, Formát, Štrůdl. Čtvrtá kategorie – postupová – by se dala rozdělit na dvě podskupiny: První byli tzv. “ostřílení harcovníci“, o kterých, pokud se jim vystoupení povede, se předpokládá, že postup je skoro povinností: Fr. Vlček, Lístek, Jauvajs a Pětník: pověst, která je předchází, nezklamali. Pětník propiloval vokály a odstranil tělocvik Honzy Hučína, Jauvajs už má zřejmě i irské a skotské občanství a Lístek byl svěží, romantický, trampský a cestu ukazující současně. Druhou podskupinou byli ti, kteří zaujali neotřelým přístupem a přitom uměli: Bluegrass, ačkoliv tradiční, hraný s nasazením a drivem, to byla Pražská čtvrť, moderní pojetí bluegrassu představoval Bulldog, přesahy do ostatních žánrů – to byl Hagard, stylově americká country, ale stále ještě s kořeny v české půdě, poučená i od rockových projektů. Jozero předvedlo, že ani introvertní folk nemusí být depresivní a může být zvukově barevný. Trošku méně dynamický byl Qjeten, jakoby se inspiroval spíše u středního proudu. P. Sedláček pročistil své texty a zvýraznil jejich vtip a myšlenku.
Několik společných znaků na závěr: občas mi přebývali členové kapel – na to, kolikačlenné některé skupiny byly, měly překvapivě plochý a nevýrazný zvuk. Jen občas zpívající, jinak se pouze do rytmu kývající zpěvačka je dneska luxus, pokud to není celostátní vítězka své kategorie. Některé kapely měly i zbytečné nástroje – buď se moc neprojevily, nebo hrály něco, bez čeho písnička mohla být, aniž by ji to více zploštilo a znevýraznilo. Typickým přikladem byly klávesy ve většině skupin, které stejně vesměs nehrály jako klávesy, ale třeba jako housle („protože nebyl houslista a nám se housle líbí“). Sólisté zapomínali, že základním předpokladem pro to, aby si je někdo pamatoval, je mít si co pamatovat – tedy zpívat a vůbec vyslovovat srozumitelně („Na druhémístěje písčka Májen čvrdolaru“). Na začátek každého mluveného projevu slovem „takže“ jsem již rezignoval. Překvapila mě hojná účast bluegrassových kapel a naopak mizivá účast kapel trampských a nulová účast skupin hrajících country.
Finalisté, kteří budou soutěžit 24. dubna na Portě ve Stodůlkách (a 22.4. na Trampské Portě tamtéž) ale představují velmi slušnou reprezentaci současných trendů v naší muzice, a tak mohu s klidným svědomím návštěvu Mlejna v uvedených datech doporučit.
