V bodování redaktorů InternetFOLKu se Tvé loňské album umístilo na překvapivém druhém místě. Co pro tebe osobně tahle deska znamená?
Strašně moc. Návrat důvěry ve vlastní síly a důvěry v přátelství, protože bez něj by ta deska asi nikdy nespatřila světlo světa.
Také radost nad tím, že ta „partička“ kluků ve věku mých synů (pánská část bývalého Grassbandu) mě bere jako sobě rovného. (Projevuje se to mimo jiné způsobem, kterým jsem odkazován do patřičných mezí. Bývá velice stručný a razantní…) Ti tři pánové – kytarista a zpěvák Tomáš Berka (to není Tomáš z bývalého Corpus Delicti, jedná se o shodu jmen), mandolinista a zpěvák Jiří Mach a basista Víťa Zavadil jsou pro mě inspirací se vším všudy. V časopise IKARIE vyšla někdy před rokem povídka o „pomalém skle“ – sklo se opožďovalo za skutečným časem a zobrazovalo věci minulé. Při pohledu na výše jmenovanou „svatou trojici“ mám pocit, jako kdybych se na sebe díval do zrcadla z „pomalého skla“…
Ale nejvíc jsem potěšen, když mě začnou učit žít. Když mi znovu a znovu vysvětlují, že pečené kuřecí stehno se má držet mastnou rukou, pivo že se má pít i s pěnou, fernet že je lék a holky že čekají jenom na nás…
Umístěním jsem velice potěšen a překvapen – člověk si řekne, že přece jen nedělal spoustu věcí zbytečně. Zároveň to i hodně zavazuje – další album by mělo být aspoň stejně dobré…
V životě ses podílel na velkém množství projektů, často jsi ale stál jen v pozadí jako poctivý a spolehlivý „přidavač“. Vyhovovala ti tahle role, nebo jsi vždycky toužil být frontmanem vlastní kapely?
Myslím, že to není úplně přesné – jako frontman se necítím a kapelu považuji víceméně za kolektiv rovnocenných partnerů s rozdílnými úlohami ve firmě.
Nicméně postavení kapelníka a „přidavače“ bych přirovnal k řidiči a spolujezdci při automobilových soutěžích. Dobrý spolujezdec má čas vidět a slyšet věci, na které řidič prostě čas nemá. Od toho tam ten spolujezdec je. Mé zkušenosti dřívějšího „přidavače“ a současného kapelníka mi to potvrzují, chápu teď lépe své předchozí kapelníky.
Kromě již zmíněného alba máš ohromný podíl na hudební složce desky Ivo Jahelky. Co tě vedlo ke spolupráci s ním?
S Ivem jsem již jednou spolupracoval na desce ZÁCHRANÁŘI Z LIDU – to bylo v roce 1998. Ale bylo to tehdy celé takové nahonem, a proto jsem měl dvojnásobnou radost, že mě oslovil znovu.
Líbil se mi způsob natáčení, který Ivo navrhl – natočit živé koncerty v nějakém základním obsazení (v našem případě to byl Ivo s kytarou a zpěvem, Petr Novotný na basovou kytaru a já na všechno možné), z těch koncertů vybrat to nejlepší, ve studiu to smíchat, eventuelně přizdobit. (Protože jsem v minulém životě byl asi nějaký šílený symfonik, snažil jsem se přizdobovat, jak jen to šlo…)
Zní to sice jednoduše, ale v praxi to znamená na jevišti nic nezkazit, a aby člověk nic nezkazil, musí se to prostě naučit – žádné velké improvizace. Nahrál jsem si tedy předem jeden živý koncert (tuším ve Volyni) a podle něj jsem si dělal taháky, vypisoval akordy, zjišťoval jsem, co mě vlastně čeká a co mě napadne. Zároveň jsem se učil ty písničky hrát se všemi zrychleními a zpomaleními, které každý zpěvák dělá. Nahrávku jsem si pouštěl pořád dokola a při takovémhle opakovaném poslechu jsem si uvědomil, jak silné jsou Jahelkovy melodie, které člověk na koncertě kvůli soustředění na text ani nevnímá. Až na jednu písničku – o Gáborovi a průmyslové kameře, na albu je druhá – která byla kvůli textu záměrně hodně jednoduchá, byly všechny ostatní nápěvy vyložené hity.
A stala se ještě jedna zajímavá věc. Pouštěl jsem si ten živý koncert třeba jen tak, během dne, a moje děti (8 a 13 let), bytosti upřímné, ztichly, něco si tak potichu šmudlily v dosahu reproduktorů a když jsem to třeba ztišil nebo vypnul, ječely: „Co děláš? Nevypínej nám to!“ To je největší pochvala, kterou mohly Ivošovi udělit, něco jako řád Bílého lva, protože něco podobného se stalo zatím jenom pánům Werichovi a Horníčkovi při jejich předscénách.
Ivo je skvělý textař, ale díky tobě a tvým aranžím jsem poprvé odhalil, že jeho písničky jsou moc hezké i hudebně.
Ivo je zvláštní člověk. Říká o sobě, že neumí ani hrát ani zpívat, a přitom na celé desce najdete jen tři čtyři slova, která jsou opravená ve studiu, a to hlavně kvůli srozumitelnosti. Na kytaru sice nehraje virtuózní kousky, ale všechny doprovody na desce jsou tak, jak je zahrál na jevišti. Prohlásí o sobě, že muzice nerozumí, a pak z něj vyleze, že hrál léta na klavír. Takže pozor – jakmile začnete používat sostenuta, ritardanda nebo kvinty a kvarty, velmi dobře ví, o co jde.
Během natáčení jsme se dostali i na to, proč vlastně zpívá, hraje a skládá svoje písničky. Bohužel nemohu přesně citovat, ale odpověděl mi něco v tomto smyslu: „Víš, u soudu se nedějou žádné pěkné věci, spíš naopak. Kdybych si z toho nedělal srandu, asi bych se už dávno zbláznil“. Musím se přiznat, že po tomhle natáčení mám Ivo Jahelku vyloženě rád.
Na webové stránce Druhé mízy líčíš svou hudební kariéru od dětství, hlavním zlomovým bodem byl zřejmě zisk pětistrunného banja. Je pravda, že přes ohromné množství nástrojů si tě většina lidí pamatuje především jako precizního banjistu. Cítíš se být víc banjistou než například kytaristou či houslistou?
Kdybych měl říct, na který nástroj umím, asi bych řekl, že na housle. Na ty jsem se normálně učil v hudební škole, poctivě přefidlal všechny ty Ševčíky, Wohlfarty a jánevímkohoještě, a když mě vzbudíš o půlnoci, tak vím.
Banjo je naproti tomu dost nelogický nástroj – mezi strunami nejsou stejné intervaly a učit se na banjo je jako učit slepého chodit po špatných schodech – čtvrtý schod má uvolněnou dlaždičku, šlápneme doprava a teď zase pro změnu doleva… Banjista se také upidlá k smrti, tam, kde jiný nástroj zahraje čtyři tóny, které mají smysl, vychrlí dvaatřicet pidliků a nic se vlastně nestalo. To je asi důvod, proč se snažím používat dobrokytaru a elektriku – mají dlouhý tón.
Přesto mi ale automaticky u tvého jména vždycky naskočí banjo.
To bude asi tím, že na housle hraju veřejně daleko méně. Na housle se totiž musí cvičit, jinak to nestojí za nic.
Na banjo jsem se léta snažil hrát jako na normální nástroj. To je také důvod, proč jsem se nikdy nenaučil bluegrass – všechny takové pomocné tóny jako brnknutí prázdné struny mimo harmonii nebo skluzy mi připadaly nelogické. Proto jsem se snažil hrát Mazance či Pupence nebo aspoň Mozarty či Tři strážníky.
Banjista tedy rozhodně nejsi ortodoxní. Když si například vzpomínám na slavný Mazanec, to je dost svébytná věc. Zcela nepodobná bluegrassu, který má vlastně banjo ve znaku.
No jo, Mazanec. Ten jsme nahráli na desku Porty počátkem osmdesátých let. Strašně dlouho jsem přemýšlel, komu jsem to ukradl. Zdá se mi, že stopa vede k Paganiniho houslovým capriccím.
My jsme se snažili hrát úmyslně něco jiného, dokonce jsme na koncertech hrávali i nějaké úpravy klasiky, třeba Bacha, jenže ten byl pro lidi trochu nudný. K bluegrassu jsem se dostal dnes, když ho po mně chtěla Poupata ve studiu. Jen osm taktů, ale bylo to náročné (smích)…
Na co všechno umíš hrát?
O houslích a banju jsme už mluvili. Lituju, že jsem přestal hrát na klavír, na ten jsem chodil souběžně s houslemi. Trochu legrace a úlet byly v mládí bicí.
Zcela mi vzdorují dechové nástroje – asi je to tím, že u nich nemám hmatový vjem při tvorbě tónu. (Na strunu si mohu sáhnout.) Takže se mi nedaří ani na obyčejnou zobcovou flétnu či foukací harmoniku.
Na čem v tuhle chvíli pracuješ? Budeš se soustředit na vlastní kapelu, anebo rozložíš síly mezi několik projektů jako doposud?
Na první místo stavím samozřejmě vlastní kapelu, ale ostatním projektům se nebráním – život vždycky přinese něco nečekaného.
II. míza (stále víc se mi líbí Dr. Míza) je v současně době v částečné přestavbě. Mandolinista Jiří Mach hraje souběžně i brněnskými Poutníky, a tak se trošku prohazují role hostů v kapele. Na desce nám hostovala výborná zpěvačka a instrumentalistka Romana Tomášková, se kterou teď cvičíme nový repertoár tak, abychom mohli fungovat kdykoli – buď v pěti lidech, nebo bez Jirky. Romana má úžasný dar hrát krásně čistě na dechové nástroje, třeba teď vytáhla šalmaj, a to není žádná snadná věc.
První koncerty máme už za sebou a vypadá to nadějně…
