Zdálo se, že je ta kapela něčím prokletá. Pamatujete se? František Stralczynský a Tomáš Poláček, oba zakládající členové Bonsaie, z níž se stala Bílá nemoc, opustili v devadesátých letech nejen své spoluhráče, ale vůbec všechny obyvatele zeměkoule. Přesto se muzikanti v čele s posledním členem staré gardy Zdeňkem Hříbalem prali s osudem dál. Nyní však budou muset čelit dalšímu řezu: Josef „Pepson“ Snětivý, saxofonista, klávesista a manažer, ohlásil odchod z kapely.
Pepson – klikněte pro zvětšení Pepson sice začínal v LŠU a vedle liduškové klasiky byl na počátku jeho kariéry folklór, ale brzy od toho utekl k tvrdším žánrům, takže – přijmeme-li označení Bílé nemoci za folkrock – reprezentoval spíše tu druhou část. Jeho saxofon se objevil v kapele v roce 1999 a hned vyzdobil album Zloději obálek, na koncertech i na živé nahrávce z Malostranské besedy byl nepřeslechnutý. Osobně jsem se s ním setkal v roli manažera skupiny a usoudil jsem, že i pro ni má velký talent. Není tedy divu, že jeho rozhodnutí odstartovat kariéru sólisty mě velmi zaujalo a požádal jsem jej, aby mi odpověděl na pár otázek.
Tvůj odchod z Bílé nemoci má být koncem kapelní a začátkem sólové dráhy. Co si pod tím mám konkrétně představit? Jak se bude Pepson od příštího roku lišit od Pepsona ve všech jeho předchozích kapelách?
Hlavní změna bude v tom, že se ze sidemana, tedy muže, který by na pódiu měl být spíše v pozadí, přerodím ve frontmana. Myslím, že každé seskupení (možná s výjimkou těch vokálních) by mělo mít jasného frontmana. V Bílé nemoci jsem jím být nemohl a pokud bych se o to snažil, kapele by to neprospělo. Myslím, že nadešel čas zúročit hudební a životní zkušenosti a přetavit je v sólový projekt, ve kterém budu nejen zpěvákem, saxofonistou a klávesistou, ale i výhradním autorem hudby a textu. Navíc bych měl mít (podle předběžných jednání) za sebou více než zdatnou podporu skvělých muzikantů a také příjemných a chytrých lidí: budou to Ivo Hloch jako kytarista a houslista, Saša Jurman na baskytaru a za bicími Daneš Marinica. V zimě bychom chtěli natočit pilotní EP a v příštím roce první CD. Začátek živého hraní (vzhledem ke svým dalším závazkům) vidím na předjaří 2004.
Proč do toho jdeš? Přestalo tě bavit dělat křoví ostatním a chceš ukázat, že jsi taky dost dobrý?
I tohle samozřejmě hraje roli, ale spíš je to pocit, že po čtrnácti letech v kapelách, kde jsem hrál převážně cizí repertoár, a během těch let taky dost intenzivně žil, je načase vydat ze sebe to, co se ve mně za tu dobu nahromadilo. V Bílé nemoci jsem prožil krásných čtyři a půl roku, ale tahle kapela nemá profesionální ambice. Ač mám i civilní zaměstnání, muzika pro mě není jen koníčkem, ale doslova posedlostí, a v tom jsem byl asi dost osamocen.
Přestože ti je teprve třicet, máš za sebou mnoho let v nejrůznějších kapelách. Většina z nich měla ale krátký život. Byla to daň vývoji, nebo jsi ničitel kapel?
Z tvého jinak celkem správného postřehu vybočují tři kapely, které byly pro mě jedny z nejdůležitějších: kdysi domovská JADE, která i ve svých sedmi letech funguje, Modrý pondělí, které vydrželo deset let, a samozřejmě Bílá nemoc, z níž odejdu 4. 11. 2003 přesně po třinácti letech její existence. Jediným dalším důležitým projektem, který záhy zahynul, byli Normal People, a dodnes mě to mrzí. V době, kdy mi bylo devatenáct či dvacet, jsem však neměl představu, jak dál po první desce, jak kapelu organizačně i lidsky řídit atd. (mimochodem, tuto představu neměli ani mí mnohem starší kolegové, byl jsem tam nejmladší). A pak je tu řádka dalších kapel, v nichž jsem buď působil jako host a na jejich bytí či nebytí neměl vliv (Funky Pooh, On The Bubble, Art House, Stopy), či které skončily nezávisle na mně, třeba kvůli alkoholismu některých členů, či tiše vyšuměly (Makers, Penguin In Bondage). Jsou tu také „hříchy mládí“ z Jablonce nad Nisou, které skončily mým odchodem do Prahy (Los Pepinos, Akord ’90). A úplně nakonec projekt Liana & Pepson, který jsem (jako jediný) ukončil sám, protože byl (a to upřímně přiznávám) slepou uličkou. Můžu s klidným svědomím říct, že jsem žádnou kapelu nepohřbil, naopak jsem se vždycky snažil udržet je pohromadě. A i to, že mám ambice na sebe upozornit, mi velí odejít z Bílé nemoci, abych neporušil tradiční kapelní kulturu.
Jaké jsou podle tebe hlavní příčiny, že se kapela rozpadne? A co jsi udělal pro to, aby projekt PEPSON nebyl také slepou uličkou?
Pokud se sejde skupina tvrdě pracujících lidí se stejným cílem, obdařená lidským porozuměním, hudebními kvalitami, originálním textařem a skladatelem i průbojným manažerem, a přidáme-li navíc jasně definovanou, dostatečně loajální a početnou cílovou skupinu a nakonec nezbytnou dávku štěstí, může vše fungovat velmi dlouho a úspěšně. Jsem přesvědčen, že projekt PEPSON nebude postrádat nic z toho. Chybí-li jedna či více z těchto komponent, kapely většinou rychle či pomalu umírají, a nebo živoří na periferii zájmu.
V čem vidíš rozdíl mezi Bílou nemocí a svými dřívějšími kapelami?
Pepson – klikněte pro zvětšení Bílá nemoc byla rozhodně nejznámější z nich, vydala čtyři alba, vystupuje po celé republice a občas i v televizi, její písně se hrají v některých rádiích, ale stejně jako ostatní kapely, v nichž jsem hrál, podle mého názoru svou šanci už propásla. Ta šance byla jednak na začátku její činnosti a jednak po vydání posledního alba v roce 2001, kdy jsem své přátele nedokázal přesvědčit o tom, že tvrdou prací a častějšími koncerty můžeme během dvou tří let do „první ligy“, což ovšem nejde nikdy předem odhadnout (jiná věc je, že většina kapely do ní asi nikdy nechtěla, což je jejich svaté právo). Přiznávám, že už v té době mě napadly myšlenky na odchod, ale srdce mi to ještě nedovolilo. Navíc kapelu opustil můj budoucí spoluhráč Ivo Hloch (který mě jako jediný otevřeně podporoval) a bylo pro mě výzvou hrát kromě dechů také na klávesy. Kromě toho bylo třeba prodat novou desku, což se myslím podařilo víc než dobře, a i přes neúspěch mého plánu jsme si zahráli na mnoha příjemných místech. Teď už ale popravdě řečeno nevidím moc důvodů, proč zůstat. Je třeba vzít v úvahu i to, že mnoho času mi zabírá podnikání a mám dva syny, proto se musím soustředit na svůj sólový projekt.
Tvým odchodem přijde Bílá nemoc nejenom o výborného saxofonistu a klávesistu, ale i o zdatného manažera…
Klukům rozhodně přeju jen to nejlepší. Budou si muset poradit ve dvou rovinách: v hudební přijdou o saxofony, klarinet a klávesy a původních členů zbývá pět, stejně jako v letech 1991-1999 (s malými odchylkami). Nevím, jak to budou řešit, vlastně to ani není moje věc, jen je tu předběžná dohoda, že na nové desce bych si měl zahrát jako host. Manažerská činnost nezávislé kapely znamená velkou píli a dlouhou dobu marného bušení na mnohé dveře, než se třeba jedny z nich na chviličku pootevřou. Ani tady nevím, jak to bude Bílá nemoc řešit, nezbývá než popřát jim mnoho štěstí.
Už jsi hrál klasický bigbít, funky, art rock, blues, folkrock. Co to bude teď?
Všechny styly (jmenoval bych ještě pro zajímavost či pro zasmání soul, folklór, dechovku i klasickou hudbu) ve mně něco zanechaly. Rozhodně to nehodlám hodit za hlavu. Mám-li styl projektu PEPSON nějak pojmenovat, nestydím se použít slovo pop. Mnoho lidí si pod tím asi představí přiblblou estrádu okresního formátu, ale chci dělat melodické písně s texty, které mají co říct nejen dívkám a ženám (které pro mě jinak znamenají velkou inspiraci a ty české jsou určitě nejkrásnější na světě!). Jak se mi to podaří, ukáže rok 2004 – rok plný koncertů a rok mé první sólové desky!
Tak jak odhadujete Pepsonovy šance? Prorazí? Bude jeho projekt úspěšný? První náznak výsledku můžeme vyslechnout a vypozorovat na koncertě 24. října v pražské Malostranské besedě, kde se od tradičních půl deváté představí jak v sestavě Bílé nemoci, tak sólově. Doufám také, že brzy zprovozní své nové webové stránky www.pepson.cz.
