S Petrem Havrdou, kytaristou královéhradecké kapely Wild West, jsme se sešli u něj v práci, v maličkém kamrlíku v rádiu, kam z vedlejšího boxu zaznívala trochu jiná muzika než ta, o které jsme se bavili…
• Wild West je sice složen z ostřílených muzikantů, ale jinak je to poměrně mladá kapela. Jaká je její historie?
Rosťa si dal v roce 1997 do kupy projekt muzikantů, tehdy ještě s Milošem Dvořáčkovým (ten tam hrál ze začátku asi rok na bicí), se Zdendou Hladíkem a s Péťou Kvasničkovou. A pak sháněl kytaristu, který by uměl nějaké country finty. Pro tento případ mu připadalo dostačující, že jsem jednou seděl na koni, nespadl a znal nazpaměť všechny repliky z filmu Limonádový Joe. My se známe strašných let, hráli jsme spolu bigbíty.
Wild west • Ale dá se říct, že se Wild West vyvíjí, učí – jako mladá kapela?
No asi jo. Spousta věcí, které přebíráme z americké country, vychází z odltimové muziky, a ta se prostě hraje jinak než dechovka. Já dodneška koukám, co ty matějové v Americe na ty kytary hrajou. Tím, že my jsme do té doby mastili bigbít, se nám najednou otevřely nové možnosti. A dokud se to člověk nenaučí hrát a nepochopí, o čem to je, tak to pořád bude znít jako dechovka.
• Jak vzniká repertoár Wild Westu?
První záměr byl, že budeme hrát na country bálech, vůbec se neuvažovalo o nějaké autorské tvorbě. Ale postupem času jsme začali zkoušet vlastní věci. Ty teď tvoří osmdesát procent repertoáru CD. Některé jsou do jižanského rocku, něco do rock´n´rollu, moderní americké country, bluegrassu, něco do folku. Takhle širší je to záměrně, nikdo z nás není ortodoxně zaměřen na country. Péťa do té doby hrála vážnou muziku, Rosťa bigbít, bubeník hrál se Sebastians, což byla progresivní bigbítová kapela, já třeba i folk a Zdenda se věnoval různým adolescentním dívčím sdružením pod pláštíkem účinkování na Portě.
• Country bály hrajete pořád? V Čechách to pro country kapelu asi bez country bálů ani není možné.
Musíme hrát všechno, musíš oslovit co nejvíc lidí. Mně na country bálech nepřipadá nic urážlivého, že by to bylo pod důstojnost. Nehrát na nich možné je, ale to se dostaneme do debaty o byznysu, o showbyznysu jako takovém. Ať se týká populární hudby nebo folku, je to stejné. Je to o kontaktech, o jménech, o známostech. A o kvalitě. Ale nevím, jestli je to někdy o kvalitě v první řadě…
• Jak to vidíš s královéhradeckou FCT scénou?
Zrovna minulý týden jsem nad tím přemýšlel. Jsou tady dvě místa, kde se dá hrát, Lucie a U letců. A ani do jednoho toho zařízení se nedá pozvat neznámá kapela. Pokud ti muzikanti nejsou dobře finančně zajištění, nebo nejsou takoví fandové, že příjedou za benzín… Když chceš cokoli dělat např. v Lucii, a není to místní kapela, kde se to ufinancuje ze vstupného, tak tam nemůžeš nikoho pozvat, protože lidi nepřijdou. Řeknu dejme tomu – Blue Ground. Marek Mikuláš se rozhodl, že udělá country kapelu, ale country echt americkou. Hrajou tam třeba kluci z Copu. Když je pozvu do Hradce, pronajmu si jakýkoliv sál – tak z čeho to zaplatím? A přitom kvalitativně to bude kapela špičková, lepší než spousta jmen, která jsou v první lize.
• Proč by neznámá kapela nemohla hrát za cesťák?
Já to řeknu takhle. My jsme třeba taky relativně neznámá kapela a nemůžeme si to dovolit. Já vím, že obecné povědomí „pořadatelů“ je dneska takové, že nejlepší kapela je ta, která přijede zadarmo a ještě si zaplatí útratu. Jakýkoliv hudební nástroj plus vybavení, pokud má za něco stát, se pohybuje v řádu 100.000 – 150.000 korun… Osobně si slovo CHARITA představuji jinak.
• V Pardubicích se folkový klub docela slušně rozjíždí. Kde je v Hradci chyba – kdo se má o vznik a chod takového klubu postarat? Muzikanti sami, kteří si pak budou zvát kapely odjinud?
Kdo by se o to měl starat, toť otázka. To je to, co mi vrtá hlavou, jestli je to v Hradci vůbec řešitelné. Jakési reciproce jsou za současných ekonomických podmínek pro kapelu asi jediné možné řešení. Ale stejně největší problém je donutit lidi, aby se zvedli od televize. Na co se dá koukat na Nově? (Já třeba rád koukám na Riskuj, možná, že ten název v sobě obsahuje i odpověď na otázku o sledování TV obecně, ale i na tvoji další otázku.)
• Kritizuješ Novu, ale taky jste tam hráli, ne?
Neměl bych. (smích) Koho chleba jíš, toho píseň zpívej?!
Wild west míří do zahraničí… • Zviditelnilo vás to?
Rosťa třeba byl s kytarovým oddělením školy, kde učí, na Labské boudě a lidi ho tam poznávali. Já nevím, jestli je v naší televizi pořad, kde bychom řekli zásadně – sem ne. (Pouze Rosťa se zařekl, že Banánové rybičky jen přes jeho mrtvolu a já se bojím do Receptáře.)
• Míří Wild West i do zahraničí?
Celá deska Tanec duchů je v současnosti otextovaná i anglicky, panem Milošem Skalkou. Musím přiznat, že jsem ho měl v šuplíku „ostrý obraz a dobrý zvuk Vám ze San Rema…“ a trochu jsem se bál, že na nás bude koukat jak na tydýty z Ukrajiny. Ale byl perfektní, nic nebyl problém, a vše řesil s moudrým pohledem na místě. Nehledě k tomu, že těm textům v angličtině, tedy přesněji v americké angličtině neublížil a ještě jsou trochu v jižanském dialektu. Radost spolupracovat. Ale zpět k otázce. Občas jezdíme do Polska. V Německu jsme byli dvakrát hrát na bigbítovém festivalu, a to bylo úplně o něčem jiném než tady. Všechno bylo zajištěné, podium profesionálně ozvučené. Ale hlavně – v sedm hodin se otevřela vrata areálu, nahrnulo se tam osm set Němců, všichni sedli, koupili si pivo, párky a normálně se bavili. Když se jim chtělo tancovat, tak šli tancovat, nečekalo se jako tady u nás do jedenácti, až se lidi trošku zlejou. Já mám pocit, že u nás se lidi baví, až když nastřádají potřebnou hladinu. Ale pořád je pro nás nejdůležitější české publikum a písničky jsou nejsilnější v češtině.
• Obecné povědomí je ale spíš takové, že právě texty nejsou u country příliš důležité a ani kvalitní..
A ono to je možná trochu zavádějící. Texty na Tanci Duchů, a to píše Milan Tesař v recenzi na naši desku asi správně, se na první pohled zdají bezkonfliktní. Většinou to jsou takové ala country písničky. Rosťa chtěl, aby měly nějaký příběh, pokud možno srozumitelný. Proč musí mít text obrazy, pod kterými já nevím, co si vybavit? Vadí mi věci, kde jsou použitá zajímavě znějící slova, aby to bylo za každou cenu originální. Nemohu při té příležitosti nevzpomenout pana Ivo Fischera a jeho texty, lidsky prosté, srozumitelné, jako chůze po vyčnínajících kamenech v horské bystřině. Vadí mi věci, kde jsou použitá zajímavě znějící slova, aby to bylo za každou cenu originální Texty z naší desky jsou dost osobní a ve většině případů mají základ v osobně prožitých zkušenostech. Nejsou to žádné literární, textařské skvosty, to ne. Ale myslím si, že úplně banální nejsou. Na té desce je jedna písnička, Tanec duchů. Teď to budu říkat trochu jako ukřivděný autor, ale jak se vyjádřil náš basák Zdenda Hladík v reakci na recenzi CD, “ i mistr Tesař se někdy utne.“ Osobně mě mrzí, že v rámci té písničky nedošlo ke komunikaci a poselství, ať už z jakékoliv příčiny, nedošlo až k adresátovi. Ta písnička rozhodně není pouze popisem dobývání indiánské země. Jestli můžu říct ten příběh – já si myslím, že jsem v nějakém minulém životě byl Indiánem. Od mala mě ta tématika zajímá. Takže jsou v tom textu třeba i citace ze smluv s Indiány nebo z proslovů indiánských náčelníků. Ale první sloky jsou v podstatě o tom, jak si vzpomínám na to, že jsem v uvozovkách byl v minulém životě Indiánem a jak mám dneska pocit, jestli s námi vláda, ten establishment nezachází dost podobně, ne-li hůř. Viz třeba verš „Věší nás ve smyčkách daní, co z nich dá se schválit plat a taky zákony, co i krádež umí legalizovat“. Nebo „kdysi chtěli jen mou zemi, dneska chtějí duši mou“. To vůbec není o dobývání indiánské země… A pokud ano, tak o dobývání indiánské země ve mně, nebo v každém z nás…
• Nechť to posoudí posluchači. Uvidí vás v létě na obvyklých festivalech?
Já to řeknu takhle. Po třech hraních na hlavním podiu na Zahradě jsme si řekli NE. To podstupovat nebudeme. Samozřejmě tomu rozumím i z té druhé strany, kdy je potřeba, aby maraton účinkujících nezdržoval diváky pauzami atd… Všichni kolem tě tlačí „tak dělejte, tak už jste?“, a podobné uklidňující věty. A ty potřebuješ nazvučit kapelu, kde jsou bicí, akustické a elektrické kytary, klávesy, které se musí deset minut loadovat… Nikdy tam ten zvuk nebyl takový, abych z toho měl dobrý pocit. Čili odehraješ tam šest písniček takhle vyklepanej, neslyšíš se kloudně, tak jsme řekli ne, to dělat nebudeme. Abychom po tom všem jeli s pachutí špatného pocitu v ústech domů? Tím nechci říct, že je to bojkot. Až se to naučíme zvládat, nebo pokud se změní podmínky, proč ne? Pokud festival, tak takový, kde máš aspoň tři čtvrtě hodiny. Budeme hrát třeba na Smiřickém hrnci, Kaprovi, na festíku v Bělohradě, uvidíme co rok přinese. Rozloučil bych se heslem mého dlouholetého kamaráda a spoluhráče z prehistorického, folkového dua Pohled, Libora Siebenbürgera: „Fandi, ale zůstaň člověkem“.
