Pravidelný pořad na vlnách Countryrádia pokračuje v sobotu 30.8. dalším dílem. Zadáno bude pro skupinu, která není až tak chronicky známá za oceánem – míněno při pohledu z americké strany, přesto však je dostatečně slavná, aby si titul legenda zasloužila.
Je snadno a jednoznačně identifikovatelná, kvůli svým vybroušeným, propracovaným a k dokonalosti v souznění i kontrastu dovedeným vokálům, které nejsou náhoda, ale záměr a dlouhodobá strategie. Je na čase, abych vám prozradil jméno skupiny – znalci jistě již vědí, ostatní tuší – jsou to The Statler Brothers. Stále dokola se budu vracet k jejich zpěvu – ty vokály je ostatně daly dohromady, a to v roce 1955.
Celá historie ale začala o něco dříve, v kostelním triu Statlers. V něm působili tři ze čtyř členů budoucí kapely: basový zpěvák Harold Reid, který se narodil 21.8.1939, baryton Phil Balsley (narozen 8.8.1939) a tenor Lew DeWitt, nejstarší z nich (narodil se 8.3.1938). V roce 1960 se k nim přidal Haroldův mladší bratr Don, který slíbil zpívat vedoucí hlas, a kvartet se pojmenoval The Kingsmen. Zpočátku se věnovali především gospelům, které jsou pro tréning vícehlasů jako stvořené. Chvíli poté, co začali zpívat jako Kingsmeni, byli pověřeni úlohou předkapely při jednom z místních koncertů Johnyho Cashe. Toho jejich zpěv zaujal natolik, že je pozval na turné. A tady získali své jméno – přejmenovali se na Statler Brothers a s Johny Cashem jezdili od roku 1963 do roku 1971. V roce 1964 podepsali svůj první gramofonový kontrakt a o rok později dobyli celé Spojené státy s písní Flowers on the Wall. podle ní také pojmenovali i své první album z roku 1966. Další hity pak následovaly, ale Květiny na zdi zůstaly nadlouho – a možná dodnes – nepřekonány – řada dalších interpretů je má ve svém repertoáru a zazněly i ve filmu Pulp Fiction.
Na konci šedesátých let změnili gramofonovou firmu – od Columbie přešli k Mercury a této firmě zůstali věrni přes dvacet let. Melodie The Bed of Rose´s byla prvním singlem pro tuto značku a dostala se do Top ten. Od roku 1970 začali pořádat jakýsi svůj vlastní festival, který po mnoho let přitahoval desítky tisíc jejich fanoušků, ne náhodou nazvaný Piknikem čtvrtého července. A po celou první polovinu sedmdesátých let prakticky nezmizeli z horní čtyřicítky americké hitparády. natáčeli písně s nostalgickým nádechem: Do you remember these, svoje verze známých písní: Class of 57, anebo veskrze na hitovost cílené skladby: Carry me back.
Zatímco jednotlivé písně v sedmdesátých letech pobývaly na americké hitparádě, skupina nezapomínala ani na alba – ta ale pojímala koncepčně a dopřávala si na nich výlety mimo hitové oblasti – natočili například gospelový projekt vycházející ze starého a nového zákona Bible, vydali i živé album, nebo i LP, na kterém zabrousili do oblasti vážné hudby – pochopitelně ve své úpravě. V roce 1975 přišel čas na jejich první výběr největších hitů, ale na ten úplně největší čekali do roku 1977 – až na vrchol hitparády se dostali s písní Do you know, you are my sunshine
Do osmdesátých let vstoupili s dalším albem, připomínajícím deset let působení u firmy Mercury a také s účinkováním v filmu Smokey and the Bandit. I v tomto filmu měli své písně. Osmdesátá léta neznamenala ústup z aktuální slávy, spíše naopak, i když přišly zdravotní problémy – Lew DeWitt odchází pro nemoc z kapely a v roce 1990 umírá. Jako náhrada přišel Jimmy Fortune a vzápětí dosahují podruhé na vrchol hitparády s písní Elizabeth, která byla věnována slavné herečce Taylorové. Písnička také vyšla na dalším albu, nazvaném Today – Dnes. I další album skrývalo hit, který se dostal na vrchol hitparády – v roce 1984 Atlanta Blue. Prakticky každý rok v průběhu osmdesátých let vydávali desku, ze které se alespoň jedna písnička dostala do významných pozic na americké hitparádě. Teprve devadesátá léta znamenala ústup z aktuální slávy do oblasti trvale uznávaných stálic. Na konci osmdesátých let měli i své vlastní show – v rádiích se orientovali spíše na gospely, v televizi spíše na estrádní zábavu.
Kromě silných a přehledně vystavěných melodií s výraznými refrény a bezproblémovými texty, jak se to tak v sedmdesátých a osmdesátých letech žádalo, zaujali především svými vokály – to hned tak nějaká kapela nedokázala a těm bylo podřízeno vše a málokdo je dokázal napodobit nebo vložit do písničky něco jiného, co by bylo silnější než harmonie a kontrasty jejich hlasů – navíc se vokály staly pro jejich projev charakteristickým a jednoznačným identifikačním prvkem. Zlí jazykové tvrdili, že stačí slyšet jednu písničku a znáte je všechny, ale je to naopak – kdo jednou slyšel něco od Statler Brothers, ten je navždy spolehlivě rozezná kdykoliv mezi desítkami jiných kapel. A platí to i dnes.
