Jiří Žáček předčítá své verše Jiří Žáček (1945) je jeden z našich největších básnických talentů 70. a 80. let, „lyrik panelákových lásek“ a tvůrce poezie pro děti. Málokdo ale ví, že Jiří Žáček je i poměrně plodný písňový textař. „Jeho verše nepozorovaně infikují poezií i publikum, které by s ní jinak přišlo do styku možná jen v čítankách a na úmrtních oznámeních,“ napsal Ladislav Verecký v doslovu ke knížce Text-appeal, sbírce Žáčkových „popěvků, odrhovaček a blues“.
Co vás na tvorbě textů láká? Jak to na klasika z čítanky přijde, že si sedne ke stolu a napíše „odrhovačku“?
Mě na tom láká ta muzika. Když se z básně udělá pěkná písnička, je to ta nejlepší varianta. Myslím, že zhudebněná poezie je přece jenom o dimenzi bohatší než poezie tištěná na papíře.
Knížka Text-appeal, kterou jsem citoval v úvodu, vyšla v 80. letech. Jak je na tom Jiří Žáček – textař v současnosti?
Před pár lety jsem dělal texty k muzikálu Pinocchio a něco podobného mě bude čekat v blízké době. Měl by to být zase Pinocchio, ale v nové divadelní verzi, což se projeví jak v dialozích, tak v písničkách.
V jakém žánru vám vaše texty znějí nejlíp?
Já už jsem vyrostl z těch rockerských let, která u mě stejně netrvala dlouho… Nejvíc se mi líbí blues nebo folková písnička.
A kdo všechno vás má v repertoáru?
Nejznámější jsou asi Michal Prokop a Karel Plíhal. Něco má Jana Koubková nebo Zdeněk Vřešťál z Nerezu, pár básniček zhudebnil Jaroslav Uhlíř. Hodně mých textů zpívala šansoniérka Věra Wajsarová, ale ta už řádku let nevystupuje. Takže nemám žádného zpěváka nebo skladatele, s kterým bych trvale spolupracoval. V podstatě mi víc vyhovuje psát knížky než texty k písničkám – psát neustále pro jiné lidi, to je taková nesystematická práce, která se nikdy nedostane přes tu začáteční fázi. Jo, kdyby člověk měl nějakého muzikanta, s kterým by si to prodebatoval…
Takže většinou napíšete text, kterého se pak někdo ujme…
Ano, mám to tak radši, protože psát na muziku, to je šílená práce. V téhle zemi to pár lidí umí, ale moc jich není. A i oni samozřejmě vytvoří lepší text, když ho napíšou a až pak dají muzikantům.
Vaše texty musí být u skladatelů oblíbené, protože píšete vázaným veršem, je pro vás typická pravidelnost, sevřenost, rytmika…
Já píšu většinou básničky v pevné strofě, takže pak i moje texty mají takovou klasickou formu… Ale není to nutné. Mám dojem, že hodně muzikantů má radši báseň, která nemá pravidelný tvar – asi jim to umožňuje víc se vyřádit. Třeba Dagmar Andrtová-Voňková, ta má myslím vysloveně a systematicky nerýmované texty.
Na InternetFOLKU se před časem rozhořela diskuze, jestli lze najít mez mezi písňovým textem a zpívanou poezií. Podle čtenářských příspěvků soudím, že je to hlavně o osobním ustrojení každého posluchače…
Žádná přesná hranice samozřejmě být nemůže. Vybavuju si třeba Pavla Koptu a jeho nádherné texty pro Hanu Hegerovou – tam se těžko určí hranice mezi poezií a textem. Nebo u Jiřího Suchého, u Jiřího Dědečka, Jana Buriana… No, kdo chce, ať si tu hranici hledá, já to nepotřebuju.
Máte kromě těchhle autorů ještě nějaké oblíbence?
Mám rád Jarka Nohavicu, Karla Plíhala, ze sféry pop-music se mi líbí Michal Horáček. Jenomže já se k jejich písničkám dostávám spíš náhodou.
Neposloucháte rádio?
Neposlouchám. Ale neohrnuju nad ním nos, i když tam hrajou muziku, které zrovna nefandím. Lidi často nadávají na přemíru hudby z rádia, ale já si vždycky říkám, že je to pořád lepší než kdyby měl člověk poslouchat zprávy a politiky. Muzika je zázrak.
A jakou hudbu tedy posloucháte?
Poslední dobou, když už si pustím desku nebo kazetu, je to spíš vážná hudba. Teď jsem začal objevovat Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka… Zatím jsem nedospěl k nějakým experimentálnějším a modernějším autorům, třeba to přijde časem.
Jednou jste řekl, že lidová píseň je to nejlepší, co jsme podědili po předcích.
Myslím, že je to takový ten poklad, z kterého těží celá moderní česká literatura. Když se mi líbí současná báseň, tak ji pro sebe nejvíc pochválím tak, že řeknu, to je krásný jak lidová písnička.
BLUES O SPOLYKANÝCH SLOVECH
zpívá Michal Prokop
Jasně že ti dlužím
spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče na ně nemáš kliku
Dávno už je všecky
umím nazpaměť
jenomže mi váznou na jazyku
Takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý
s kapkou medu
Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha
Ale znáš mě
Řečnit nedovedu
Tak mi promiň děvče
Však to napravím
Můj ty smutku Já si dám tu práci
Vyklopím je všecky
aspoň naposled
až si pro mě přijdou
funebráci
