Žofie – pro velký obrázek klikni Že Žofie žije a má se dobře, dává najevo první deskou, která na jaře vyšla u Indies Records. Albová debutantka sama se z rodného města vzdálila východním směrem, takže jsem ji k rozhovoru dohnal jen po drátech. I tak to ale bylo srdečné a příjemné.
Po mnoha letech prožitých v metropoli Vysočiny teď trávíš víc času v Brně. Co tě k tomu přivedlo?
Škola. Odešla jsem tam na jazykovku. Měla jsem pocit, že se potřebuju trochu otrkat. A to by se mi doma asi nepovedlo.
Z Jihlavy je do Brna přibližně stejně daleko jako do Prahy. Proč to nebyla Praha?
Protože se v Brně znám s vícero muzikanty a vůbec tu znám více lidí. A za tu dobu, co jsem tu strávila, jsem pochopila, že je na tom něco pravdy, když řekneš: Brno je největší vesnice a Praha nejmenší velkoměsto. Asi mi vyhovuje, že tu k sobě lidé mají o něco blíž… Ale taky už mě všichni vytáčejí s tímhle srovnáváním. Někdy mám dojem, že lidé trpí přemírou času, a tak se dohadují o hloupostech. Mám například spolubydlící z Mostu a z Prahy, a ty neustále řeší, jací jsou lidé v hlavním městě, na severu republiky, na Moravě…
A jací jsou podle tebe?
Pro velký obrázek klikni Díky tomu, že cestuji po celé republice, že mám všude možně spoustu kamarádů a známých, nikdy mě nenapadlo to takhle rozlišovat. Tak jako potkáte dobráka v matičce Praze, můžete ho potkat i v Hodoníně nebo v Ústí nad Labem. A stejně to funguje s hlupáky.
Jak na tebe zapůsobil přechod do velkého města? Změnil se nějak tvůj životní styl?
…no, zas takový velkolepý dopad na mě to prostředí nemělo. Dvacetiletého člověka už těžko nějakým zásadnějším způsobem změníš. Mám svůj vkus, svůj styl, své názory… Ale samozřejmě, že se kolem mě objevili lidé, kteří mě ovlivnili. Poznala jsem třeba holku, se kterou si vydržím povídat hodiny a hodiny… No, jasně, řekneš si, vždyť to je u ženskejch běžný, ale díky ní se můj svět rozrostl o další rozměr.
Co nového jsi poznala?
Ocitla jsem se na spoustě koncertů všemožných podhoubí muziky, hodně jsem chodila do kina na zajímavější filmy, četla jsem knížky… Ten první půlrok byl pro mě velice příjemným a důležitým zastavením, kdy jsem si v sobě urovnala spoustu věcí. A i když se tu druhou část roku asi jen tak nezastavím, zůstal u mě na návštěvě Klid.
Napsala jsi v tomhle urovnávacím období nějaké nové písničky?
Jojo, třeba “Ticho” a “Koloběh”. Ty se dostaly i na desku. A potom se taky urodilo pár nápadů, ze kterých se možná časem něco vylíhne.
Cestuješ ráda?
Cestování mě celkem baví. I když mě někdy štve, že se sice díky muzice dostanu do různých končin naší republiky, ale už nezbývá čas na to si je prohlédnout – jít na prohlídku zámku, podívat se k nejbližší studánce, vysápat se na nejpůsobivější kopec a rozhlédnout se kolem; ale zato mám ohromný přehled, kde je jaká dobrá pumpa.
Kam by ses chtěla podívat a kde bys nejradši žila, pokud by sis mohla vybrat?
Láká mě především naše země a naše odříznuté siamské dvojče, Slovensko, nebo Polsko, pak severské země… A kde bych ráda žila? Tak to záleží na spoustě okolností. Kdoví, kam mě vítr zavane.
Prosadila ses jako sólistka. Snila jsi už odmala o sólové kariéře? Představovala sis ji takhle?
Kariéra? To je moc nabubřelý, ne? Já bych to tak nenafukovala. Prostě jen tak zpívám a k tomu trochu brnkám na kytaru. Sem tam si mě někdo někam pozve a lidé buďto poslouchají, nebo brebentí u stánku s buřtem. A je to tak dobře, máme přece svobodu, i když jak v čem. Jasně, že mě potěší, když někdo pronikne do toho, co píšu, a něco – cokoliv mu to dá, ale na druhý straně vím, kolik je na světě výborný hudby a dalších druhů člověčího ”umu”. Takže se nedivím, že si tu, konkrétně v české muzice, plaveme v malinký louži – a nemrzí mě to. V oceánu bychom se s největší pravděpodobností utopili. Ale chtělo by to sundat si ty klapky z očí a konečně začít poměřovat svět kvalitou a ne kvantitou, jak nám většinou předkládají média.
Pro velký obrázek klikni Ač sólistka, partě se nevyhýbáš: občas hraješ s Kabelou, s Ivo Cicvárkem už jste měli několik koncertů, také se čile účastníš Ježibabince. Jak moc si vybíráš, s kým budeš spolupracovat?
Lidé, se kterými spolupracuji, by měli být v té které oblasti hudby naladěni vesměs na stejnou vlnu jako já a k tomu by mi s nimi mělo být hezky. A to se doposud celkem dařilo. Ale abych řekla pravdu, dost zkouším, hledám. Bohužel nemám zatím dostatek zkušeností, abych vždy naprosto přesně odhadla, zda je to zrovna takhle správně. A vzhledem k tomu, že bych si ráda vyzkoušela spoustu různých žánrů, určitě udělám ještě hodně chyb. Jinak když si s určitými muzikanty zahraješ, poznáš, jestli to klape, nebo ne… a to je směrodatné.
Vítězství v anketě Objev roku, Krteček na Zahradě, to je fantastické. Jaké byly tvoje bezprostřední pocity?
Byla to dobrá zkušenost. Ale že bych se opájela vůní vítězství, tak na to asi nemám náturu. Vždycky když jsem dostala nějakou cenu, převládal ve mně pocit, že by měla patřit někomu jinému, lepšímu.
A jak na tebe působí záře reflektorů, deset tisíc aplaudujících lidí, mediální zájem?
Tyto podněty násobí mou náladu. Zní to divně, ale zkrátka, když mám dobrou náladu, tak skoro lítám. Ale když je mi pod psa, nejradši bych se propadla… Pokaždé si myslím, že to lidé zákonitě musí odhalit. Ale asi ne… A tak se pořád držím toho, že když už na mě lidé přišli, zaplatili a tleskají, nesmím na ně věšet své starosti. Vždyť oni sami jich mají jako máku.
Poznala jsi i odvrácenou tvář úspěchu, nějakou daň, kterou za to musíš platit?
To jo, musím podávat daňové přiznání na finančním úřadě, i když jsem v mínusu.
Právě ti vychází první album. Co rozhodlo, že jsi ho nahrála právě teď? Cítíš to jako významný předěl ve svém hudebním životě?
Cítím to spíš jako jednu z možných cest, pro kterou jsem se v určité chvíli, v nějakém rozpoložení a za určitých podmínek rozhodla. Natáčení a vůbec celý mumraj kolem alba byl pro mě nesmírně cennou zkušeností, kterou prostě nezískáš jinak, než když si to sám prožiješ. Poprvé jsem trochu nakoukla pod pokličku studia. Učila jsem se zpívat písničky tak, jak jim to sluší – bez zbytečného patosu. Už nějaký pátek zpátky jsem postupně zjišťovala a ve studiu jsem se v tom utvrdila, že když už máš hlas a výraz, se kterými můžeš dělat prakticky cokoliv, je největší umění nadávkovat jich do písničky přesně tolik, kolik je jich třeba. Neříkám, že jsem se to naučila! Ale teď už vím daleko přesněji, na čem musím ještě hodně pracovat. A není toho málo. Poznala jsem spoustu nelhostejných lidí. Podepřeli mě tak dobří muzikanti, že se mi z toho podlamují kolena ještě dnes.
Řada muzikantů s natáčení první desky ohromně vyroste a na konci by nejradši celou desku nahráli znovu. Máš podobné pocity?
Určitě bych teď hodně věcí změnila. Ale kdybych se pořád vracela, tak bych se v životě asi nikam nedohrabala – s nahrávkou bych byla spokojená, dejme tomu, za pět let, a to už by neměla výpovědní hodnotu, takže bych ji asi schovala do šuplíku a šla bych točit další desku.
Deska se brzo vydá do světa, narazí na obdiv, ale i kritiku. Jak jsi na to připravená?
Ale to je přece přirozené. Lidé si potřebují dělat škatulky… Chtějí, aby jim někdo nadiktoval, co mají, či nemají poslouchat, co je a není dobré. Taková je prostě doba, ve které žiju. A na tomhle staví současný hudební průmysl. Nemám z toho žádnou újmu. Cením si lidí, kteří se tomuto vleku úspěšně vyhýbají.
Máš sama nějakého oponenta, interního kritika, s nímž probíráš svou tvorbu?
Samozřejmě, že existují lidé, jejichž názor je pro mě hodně podstatný. Jenže pokud člověk nemá takového malého kritika, který má jistě největší vliv na to, co on vysílá do světa, sám v sobě, žádná osoba stojící mimo něj to nezachrání. Vážím si konstruktivní kritiky. Ta je velice potřebná a prospěšná. Pro každého a v čemkoli. I když třeba není dvakrát příjemná…
Jaké přání by sis chtěla splnit?
Přání mám. Je jich hrozně moc. Ale přece je nebudu vytrubovat do světa.
Tak jinak. Jak bys chtěla prožít příštích pět let?
Vnímavě… 🙂
Křty nového alba Žofie Kabelkové se konají:
8.5. – Praha – Jazz klub Železná
9.5. – Jihlava – Malá scéna Horáckého divadla
21.5. – Brno – Divadlo Barka
Ukázku z alba Žiju (písničku Stanu se břízou) si můžete stáhnout ZDE.
