Film Jana Hřebejka jsem v době, kdy píšu tyto řádky, (ještě) neviděl. Nepíšu tedy o filmu, ale o soundtracku. CD totiž stojí za pozornost samo o sobě. Mimo jiné pro účast dvou hvězd – Radůzy a Glena Hansarda. Právě tato dvě jména se v souvislosti s Kráskou v nesnázích v tisku objevovala dávno před vznikem filmu a na ně se také musíme soustředit především.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Pamatuji si ty doby, kdy jsme i na diskotékách vytvářeli komponované pořady, které měly za cíl předstírat cosi ušlechtilejšího než pouhé křepčení kolem gramofonu. Nebo jsme alespoň byli zřizovatelem nuceni sepisovat scénáře takových taškařic. I v rozhlase mělo větší cenu, když se udělal komponovaný pořad, než když se prostě jen okomentovalo pár písniček. Něco to do sebe mělo - ochytřili se posluchači, mnohdy i autor, vlci komisí se nažrali a koza hezkých písniček zůstala.
Muzikálnost skupin z východního Slovenska je neoddiskutovatelná. Už před několika lety mě o tom přesvědčila prešovská Hrdza a jedním z nepříjemnějších překvapení Konkursu Zahrady 2005 pro mne byl Divozel z Košic. To, že kapela ne letošním ročníku našeho největšího folkového festivalu získala diváckého Krtečka, mě tedy potěšilo. Přesto mezi Hrdzou a Divozelem existuje podstatný rozdíl.
Dlouho nechal čekat Pavel Dobeš své příznivce na nové CD, ale dočkali se konečně na podzim letošního roku. Dlouhé očekávání pak mívá zpravidla za následek zvětšování nadějí a pak jejich následné splasknutí a přechod ke zklamání. Trochu jsem se toho bál, ale hned na začátku je třeba říci, že se tak nestalo.
Říká se, že folk je menšinový žánr. Ten křesťanský je tak menšinou v menšině, a když navíc jde o písně vycházející ze života faráře nekatolické církve, pak je to menšina na třetí. Někdy se sice i příslušníkům takové menšiny podaří oslovit veřejnost (Sváťa Karásek, Slávek Klecandr, Vockap a další), Pepík Hurta s CD Až budu někde na faře však míří jednoznačně dovnitř církve.
V rámci pořadu Folkmenu Countryrádia (neděle 19.00) je i rubrika Hudební kurýr, kde se představují CD, která došla přímo od interpretů na adresu Countryrádia - často tedy i demosnímky či prvotiny. Možnost slyšet se v rádiu má tedy každý, kdo natočí své písně ve vysílatelné kvalitě a do Countryrádia je pošle (Říčanská 3, Praha 10). Čas od času se sejde zajímavá várka desek, o kterých stojí za to poreferovat i mimo rozhlasové vlny.
Původně měl být tento článek o tom, jaká nová alba jsme hodnotili, která z nových byla nejúspěšnější či o tom, při poslechu kterých hodnotitelé nejvíce trpěli. Také by se možná dostalo na statistiky návštěvnosti, na nejhodnějšího či nejpřísnějšího hodnotitele, nebo třeba na toho nejpilnějšího. A také bych připomenul, že jsme k čistě matematickému hodnocení...
Že je druhé album plzeňské bluegrassové kapely BlueGate natočené živě, je patrné z názvu. Konkrétně jde o záznam koncertu v Divadélku Jonáš v Plzni ze 7. března 2006. BlueGate je kapela, která zpívá a hraje s velkým nasazením, což by se na sterilní studiové nahrávce mohlo ztratit. Proto si rozhodnutí vydat raději neučesanou, ale živelnou desku zaslouží pochvalu.
O Stránících jsem slýchal kdysi dávno, pak nějak ne a v poslední době se s nimi potkávám pravidelně na festivalech, kde hrají a zpívají jako Stráníci, nebo jako PPM Revival (což neradi slyší) a jedna třetina z nich, Mirek Ošanec, mi obvykle hovoří do konferování. Na desce jsem je zpozoroval ve skladbě Sejfy - to se mi jen zdá V. Nedomy, kterou jsem si oblíbil na Portě 1986 a od té doby si ji přehrával jen a jen z té desky.
Po osmi letech vychází v pořadí již třetí album trampského písničkáře Bohumila Röhricha alias Bédi Šedifky nazvané Vzpomínka na starou stezku. Připomeňme jen, že to první – Song nic moc – natočil v roce 1991 se svým synem Míšou známým například z někdejší sestavy Copu, další - Místo činu – Šťáhlavický lesy - následovalo v roce 1998 a kromě obou Röhrichů...